No takhle přesně to nebylo – jen ten název „Ztraceni v pralese“ by mohl být názvem knihy nebo filmu. Kažopádně je těžké se ztratit, když se tam smí chodit jen po vyznačených turistických stezkách. My se ale ztratili sobě navzájem, což je možná horší.

Bylo to tak. V pátek 2.11.2007 jsme si se Zuzanou usmysleli, že pojedem v sobotu někam na výlet. Využijem počasí asi posledního takového víkendu k neškodné procházce na místě, kde jsem já sám nikdy předtím nebyl, podíváme se jak vypadá onen slavný prales a do tmy budeme zase doma. Vyrazili jsem 3.11.2007 v deset dopoledne.

• O Boubínském pralese jsem napsal na web o Českých Budějovicích.
• Fotogalerie na Apu – foto – příroda – Boubínský prales

Poklidnou stezkou kolem plotu jsme došli až na rozcestí, kde modrá šipka ukazovala možnost jít na vrchol hory Boubín a rozhlédnout se odtud do kraje. Vybaven stativem jsem neodolal. Zuzana byla jiného názoru a tak jsme se dohodli, že půjdu napřed svým tempem a počkám nahoře, všechno vyfotím a pak spolu sejdeme zpátky dolů.

Tak jsem tedy šel rychlým tempem, nohy mě bolely, ale to mi nezabránilo předejít všechny turisty. Pak přišla křižovatka, všichni mířili dál po červené a já četl, že po modré je to 1,5 km, po červené taky.

Půjdu tedy tam, kam jdou ostatní.

Šel jsem dlouho. Moc dlouho na 1,5 km. Cesta se pořád ztáčela a nořila do hustší a hustší mlhy. Trvalo zhruba hodinu, než jsem dorazil ke schodům vedoucím na vrchol k rozhledně. Dalších 1,5 km to ukazovalo k ní. Další pochod bahnem, sněhem a mlhou.

Chyba byla na mé straně. Myslel jsem si, že Zuzana takovou štreku nepůjde, zpočátku říkala, že počká dole. Řekl jsem si tedy, že nebudu čekat, půjdu zpátky a potkám ji nejspíš teprve na začátku cesty, já šel totiž rychle, chvílemi skoro běžel.

Po cestě dolů jsem odbočil na Johnův kámen (800m od cesty) a z obavy, abych Zuzanu neminul, jsem se vrátil zpět na rozhlednu, celkově další 4 km. Pak jsem šel dolů, ale Zuzanu jsem nepotkal, začala se mě zmocňovat starost a strach. Co když se jí něco stalo? Jakto, že jsme se minuli?

Začal jsem si uvědomovat, že to já šel špatně – měl jsem zůstat na modré a ne jít po červené. Vrátil jsem se tedy na místo, kde jsme se rozešli. Mohlo by jí napadnout, že se sejdeme tam, říkal jsem si, ale ani tam nebyla. Měl jsem strach, že se jí něco stalo, zvlášť když po cestě jsou výstražné cedule: Vstup na vlastní nebezpečí – možnost pádu stromu!

Dole u pralesa jsem se obrátil a chystal se jít znovu na rozhlednu. Co když tam čeká? Nebo jí najdu někde po cestě zraněnou? Tentokrát ale půjdu po modré.

Nohy mě bolely jako čert, chodidla sedřené, koleno, v kotníku mě bodalo při každém šlápnutí. Začalo pršet a v půlce cesty na vrchol jsem si uvědomil, že se začíná stmívat. Kolik je vlastně hodin? Hlavně že mam v batohu 2 mobily, mohl jsem jí jeden dát já blbec, ale to mě nenapadlo.

Bude Zuzana potmě někde čekat? Nebude. Co udělá, když se začne stmívat? Půjde k autu!

Cestu zpátky jsem se snažil běžet, i když ne vždy to bylo možné. Kromě toho k autu to bylo tipuju tak 8 kilometrů, což bych stejně nezvládl. Uplatnil jsem tedy tzv Indiánský běh. (Nějakou dobu se běží, nějakou jde, čímž je člověk schopen urazit velké vzdálenosti bez zastávky za poměrně krátkou dobu.)

Na mysl mi přicházeli ty nejhorší scénáře, co všechno se jí mohlo stát. Zároveň jsem přemýšlel jak situaci řešit. Chtěl jsem urazit zámek u závory bránící vjezdu motorových vozidel a vrátit se autem, pak mě napadlo zavolat horskou službu, to bude asi nejlepší řešení v případě, že Zuzana u auta nebude.

No a skoro u auta jsem jí potkal. V ruce měla malou baterku, kterou si půjčila od nějakých chatařů a po tváři jí tekly slzy. Šla mě hledat. V tu chvíli už byla tma.

Tak tedy – Zuzana na rozhledně byla, ale šla po modré, minuli jsme se několikrát o pár minut, zvlášť když jsem jednou v lese zaslechl pískání, Zuzana později potvrdila, že opravdu pískala asi každých 100 metrů. Nesmím zapomenout na to, že na rozhledně byla také – kdybych tedy opravdu počkal, dorazila by tam, ale já nevěřil, že bude chtít jít takovou štreku.

Co se týče mobilů v mém batohu: Operátor T-mobile a O2 nemá v lese signál, na vrcholu rozhledny oba dva ano.