Už týden mám auto v servisu a ještě další týden tam minimálně bude. Důvod? Prasklá hlava či co, nerozumím tomu úplně přesně. Jisté však je, že cena opravy bude dosahovat skoro poloviční hodnoty celého mého stařičkého vozu.

Vůbec mi nechybí provoz ve městě zaplněný minivozy – nákupními košíky -, jejichž řidiči a řidičky málokdy opustí město a na silnici si připadají jako králové či královny, jejichž vůz dokáže jet rychleji než povoluje zákon, což mnohdy dokazují. Oni přece chvátají, mají drahé auto (které měsíčně splácejí) a nepojedou za starším autem, jehož řidič aspoň trochu předpisy dodržuje, protože silnice zná – nejezdí jen ráno do práce a odpoledne na nákup a domů.

I přes nutnost hlídat za provozu chování těchto nebezpečných lidí mi však automobil chybí. Jsem zvyklý vyběhnout z domu a rychle se přesouvat na místo, kam potřebuju. Teprve teď mi dochází, že když si v deset večer vzpomenu, že si chci něco koupit, protože mam na to chuť, nebo jsem to přes den koupit zapoměl, mám prostě smůlu. Nemůžu si zajet jen tak do NON STOP Tesca a v mém okolí můžu tak maximálně do herny.

Chybí mi i samotný pocit z jízdy – vozit si prdel v autě je prostě moje oblíbená činnost. Přináší uvolnění a možnost v klidu přemýšlet.

Zkrátka – ekolog v tomhle ohledu zrovna nejsem a občas dokonce cítím výčitky svědomí ohledně ničení životního prostředí výfukovými plyny. Trpím ale mnohem víc tím, že jezdím MHD.