Naše stotisícové město patří k největším v ČR. Máme velkou radnici, čtvercové náměstí 100×100 metrů s kašnou uprostřed, světoznámý pivovar a možná jště nějakých pár věcí, kvůli kterým sem jezdí turisté, zvlášť ti, co jsou v důchodu a mají dost času prohlížet a fotit památky.

Stejně ale – pořád se mi tak nějak zdá, že žiju na vesnici. A věřte, že to nepíšu moc rád.

Tak třeba včera. Zaparkuju v klidu u kraje silnice, vystoupím z auta, zamknu, ale než udělám krok, promluví na mě neznámá postava zamřížovaným sklepním okýnkem.

„Proč mi parkuješ před barákem?“ Ptá se. „Mě přivezli předevčírem brambory a já musel obcházet tvoje auto.“

A ve mě se vzpěnila krev. Vysvětlil jsem tomu neznámému člověku skrytému za hustou mříží, že tohle je veřejná ulice a že si budu parkovat kde chci a jeho okno do sklepa mě fakt nezajímá. Nakonec mi neznámý sdělil, že asi dostanu na budku a začly padat nadávky. Žádný závratný konec, sedl jsem do auta a odjel, protože pomsta by se mohla týkat i mého hmotného majetku. Zní to možná trochu nudně, ale už asi nejsem flegmatik jako zamlada, spíš jsem trochu cholerik, takže to byla docela tragédie + divadlo pro kolemjdoucí.

Byl jsem dnes u lékaře. Oceňuji, že si pořídil tiskárnu lístečků a dělníci z místní slévárny tak ví, kdy jsou na řadě, ale předepsal mi jakousi mastičku. Mastičku, která se musí namíchat odborným personálem v lékárně, která má laboratoř. Šťasten, že bydlím v ulici, která má lékárnu na rohu, jsem byl o to víc zklamán, že ona laboratoř nemá. Tu ostatně neměli ani další dvě mnou navštívené lékárny a v poslední mi bylo sděleno, ať si přijdu další den, že to chvíli trvá.

Naproti mě bydlí člověk, vlastně je to párek důchodců, ale důležitý je podle mého odhadu asi pětašedesátiletý muž. Má na silnici bílými čarami ohraničené místo pro parkování a značku dokazující jeho invaliditu a právo na bezproblémové parkování. Ale k věci. Ten chlap víc myje, než jezdí. Vždy před jízdou a po jízdě obíhá svůj vůz oblečen jen v trenkách a tričku s kyblíkem a hadříkem v ruce. Má nejrůznější přípravky, které stříká na blatníky, následně auto leští, jede kdoví kam, za hodinu je zpátky a celá procedura se opakuje.

A běda, když jeho místo někdo ohrozí. Volá Policii jakmile někdo zaparkuje naproti a on má problém vyjet, jednou ráno mě vzbudil neustálým používáním klaksonu, jímž upozorňoval řidiče, který si dovolil zasáhnout za bílou čáru o několik centimetrů. A než konkrétní řidič vykoukl z okna, trvalo to sakra dlouho…

U nás ve městě se jezdí hodně na kole. Aleš Háma v televizní soutěži Taxík podivil:
„Sakra, tady vysvitne slunce a už je tady Závod míru.“

A má pravdu, město je placka, nikde se nenadřete moc do kopce, běda však, kdybyste chtěli vyjet z města ven. To si kopce užijete na jakékoli světové straně.

Problém většiny cyklistů je v jejich pocitu, že se pohybují někde na návsi. Jedou po chodníku, když tu padne na semaforu pro chodce zelená, neváhají a švihnou to v pravém úhlu do silnice. Nerespektují předpisy, neukazují kam odbočují a řidič v autě má starost navíc – musí hlídat, jestli ho náhodou některý z nich nepředjíždí zprava zrovna ve chvíli, kdy se snaží tím samým směrem odbočovat.

Jak jsem řekl, mé město má 100 tisíc obyvatel. Je však úplně běžné, že když někoho potkáte, je to známý vašeho známého, ne-li dokonce příbuzný. Důchodci hovořící na rohu ulice (cestou z Alberta) ví naprosto spolehlivě kdo, s kým, kdy, kde a proč. Pokud to neznáte, mírně s nadsázkou je to vysvětleno v komediích Zdeňka Trošky Slunce, seno…

Sečteno a podtrženo, mé okolí má charakteristické rysy chování, které je všeobecně považováno za chování vesnické. Nemám nic proti němu, ale od života ve městě bych očekával něco jiného, větší anonymitu a menší zájem lidí o to, co dělám.

Jsou tři možnosti, jak se tohoto pocitu zbavit:

1. Odstěhovat se na vesnici. Mít klid, chodit do přírody a večer na pivo. Nakupovat v prodejně místního podnikatele a nutně se zapojit do života komunity, která mě jinak odsoudí jako podivína.

2. Odstěhovat se do Prahy. Bydlet v paneláku, kde mě neznají ani sousedi. Nutně počítat s nástrahami velkoměsta, kterých je víc než dost.

3. Smířit se s tím a držet hubu, nepsat články o tom, co mi na místě mého bydliště vadí a co mě na tom udivuje.

Protentokrát vyhrává možnost s číslem 3.