Moje žena měla před třemi lety tři přání. Zřejmě v touze o něco se starat dala mi ultimativní poptávku. „Buď chci SIMS, KOČKU nebo DÍTĚ“. Ale pěkně popořádku.

„Chci Sims,“ řekla.
„Cože? Sims? V žádným případě,“ odpověděl jsem. Hra za pomalu 4 tisíce, která je absolutně o ničem? Celej den by seděla a starala se o virtuální postavičku? Nikdy.

„Tak si pořídíme kočku,“ opáčila.
„NIKDY!“ Já nechci kočku. Kočka neni věrná, zdrhne. Když jsem byl malej, měli jsme postupně čtyři kocoury a kde je jim konec.

„Poslední možnost je dítě.“ Řekla mi na to. Bez diskuze. Na dítě mám ještě času dost. Žádný dítě nebude. Nebude kočka a nebude ani Sims.

Uplynuly tři roky. Máme Helenku, teď v květnu jí budou roky dva. Jsem rád, že jí máme a možná tomu nebudete věřit, máme i kočku. Kočku britskou, kterou je potřeba hlídat, aby neutekla otevřenými dveřmi na balkon a odtud přes střechy pryč.

Nemáme Sims! Že by má vůle zvítězila? Ty další dvě přání byla jaksi jako za Sims. Abych si to radši rozmyslel a ten Sims pořídil.

Sims ale není potřeba. Je tu Facebook a stejně stupidní jakási Zoo hra. Místo jedné postavičky je potřeba starat se o mnoho zvířat. A samotnej Sims se stejně asi chystá.

Takže, neni to celý nějaký divný?