V knihovně jsem si půjčil knihu napsanou roku 1971 s názvem Barevná fotografie pro každého od Zdeňka Tomáška. Musím přiznat, že úvod knihy mě dost pobavil.

Cituji:

Připouštím, že název této knížky může znít podzřele. Barevná fotografie – a pro každého? Snad dokonce pro začátečníky, sváteční fotografy a dítka školou povinná? Je přece známo, že barevné fotografování je velice složité a obtížné, a výsledky beztoho za moc nestojí. Obrázky se jednou podaří, aniž někdo ví proč, jindy nepodaří, a zase nikdo neví proč. Je to vlastně jakási temná alchymie, dobrá nejspíš pro pár podivínů, kteří nemají nic užitečnějšího na práci.

Hezké že? V dnešní době…

Jako malého kluka mě fotografování také neobyčejně zajímalo. Zvlášť potom, co jsem v rodičovské skříni objevil fotoaparát, krásně kovový, cvakací. Nepamatuji se jeho značku, ani nerozumím tomu co to bylo ta typ. Měl hledáček, před čočkou takové plátýnko, které se po stisku spouště převinulo na druhou stranu. Díky tomu, že bylo rozdělené na dvě části (jako opona v kině) vždycky byla jedna část o něco rychlejší a tím vznikl prostor pro průnik světla a nasvícení filmu.

Bylo mi tenkrát řečeno, že filmy do tohohle přístroje se už ani nevyrábí, kromě toho by asi jejich cena neodpovídala mým fotografickým dovednostem, tak jsem prostě fotil bez filmu.

A vyfotil jsem toho opravdu hodně. Foťák měl počítadlo a já si pečlivě kontroloval, kolik snímků mi ještě zbývá, pěkně jsem hýbal kolečky na objektivu a ostřil…

V dnešní době je foťák v každém mobilu a každá rodina má minimálně digitální kompakt, kterým zaznamenává své zážitky a oslavy. Pokud nejde o profesionály, většina lidí už film nepoužívá.

Lze jít v pokroku ještě dál? Nedovedu si představit kam.