Na televizní reklamy jsme si tak nějak zvykli. Víme, že je o dost hlasitější, než pořad, který přerušuje, a že je často minimálně zavádějící. Cílem reklamy je zvýšit povědomí o značce – až pak člověk uvidí výrobek v regálu, třeba se rozhodne si ho koupit.

Helenka už kouká na Večerníček. Ne moc aktivně, ale zajímá jí, tak proč ne. Když se s ní dívám, mám oblíbenou frázi, kterou pronáším před znělkou a po znělce. Objeví se nanuk Mrož, co se loučí s dětmi a odjíždí autem plným nanuků. „To je jenom reklama“, říkám Helence. „Reklama FUJ!“

Na jednu stranu je to úžasný marketingový tah. Až vám dítě v supermarketu řekne: „Já chci Mrože“, nebo až bude velká a bude mít v povědomí zakódován nanuk Mrož. Nebude si pamatovat, že se s ní loučil, ale bude ho znát. Bude ho znát od dětství, stará zavedená značka, na níž bude vzpomínat s nostalgií.

Já to neberu. Vadí mi to. Vadí mi tento postup, i když z pohledu Mrože ho úplně chápu. Nepřistoupím na to a Mrož, ostatně jako ostatní reklamní spoty, budou fuj (to jak kdybych mluvil na psa, teď mi to došlo), budou prostě špatné a nepravdivé. Absolutně nezajímavé.

Je možné, že si dělám zbytečné starosti. Dospělý mozek lehce dojde k názoru o reklamě sám, nemusím mu pomáhat. Snažím se však vést svoje dítě určitou cestou. Nechci, aby z ní vyrostl typický konzument dnešního věku, co se o víkendu sebere a protože se nudí, jede strávit odpoledne do supermarketu. Tam nakupuje buď co je nejlevnější, nebo co je dobré z té a té reklamy. A to je fuj.