Tak přesně tohle jsem si říkal, když jsem tento zápisník zakládal. Říkal jsem si: jen dostatečně dlouhé články, které mají smysl, skutečné a ověřené informace, spousta tabulek, obrázků, grafů a poznámek pod čarou¹. Na druhou stranu jsem si kladl na srdce: do ničeho se nenuť, založil jsi to jako odkladiště, kam nemusí nikdo chodit a můžeš tam psát cokoliv osobního. Jenže ani jedno nejde.

Skutečnost je taková, že jakmile začnu něco kamkoli psát, tedy publikovat na internetu, dřív nebo později se dostanu do fáze, kdy prostě mám zodpovědnost. Platí přitom úměra, že čím více čtenářů, tím musím produkovat vyšší kvalitu a větší množství. Takhle to aspoň čtenáři očekávají, teda myslím si to.

Není to tak dlouho, vlastně teprve chvilka, co jsem načal další blog zaměřený pouze na internet a web. Po desátém krátkém článku jsem napsal na Weblogy.cz, jestli by nemohli ten zdroj zařadit. Hned za dvě hodiny jsem tam napsal znovu, že děkuji za odpověď (že se tím budou zabývat), ale že jako radši ne. Za prvé jsem nepředpokládal, že by zdroj zařadili, za druhé bych takovou zodpovědnost nemohl přijmout. Je velký rozdíl psát osobní zápisník a weblog o webu.

Nejlepší způsob je asi neřešit to. Psát co mě napadne. Nekoukat na návštěvnost. Nekoukat na další věci z pohledu webu.

Jenže já na návštěvnosti koukám rád. A chci, aby Lublog někdo četl. Chci někomu pomoci např. svými návody a svými zkušenostmi. Chci, aby to byl co možná největší počet lidí, které to zaujme. A kteří se vrátí. Třeba za týden, třeba za rok, třeba zůstanu ve čtečce, třeba si někdo dá můj panel na svou stránku Právědnes.

Je velmi jednoduché vybudovat návštěvnost z vyhledávačů. (Nepatří tohle téma do jiné rubriky? Nevadí.) Stačí psát na atraktivní témata, napsat toho co nejvíc a… No takhle to funguje s každým webem.

Osobní blog je však trochu něco jiného. Pokud má být osobní, člověk musí vydat něco ze své osoby, něco odhalit, trochu a více narušit své soukromí a hodit ho těm pěti milionům čechů², co mají připojení k internetu.

Když to člověk nechce udělat, musí psát něco odborného. A je zde další dilema, velmi sobecké. Jakékoliv informace totiž odborný blog dává všem zdarma, ne skupině lidí, jimž je dát chce, ale prostě všem. Své konkurenci, nepřátelům, jakýmkoli zájemcům, kteří si prostě řeknou: „aha, to je dobrý, na to jsem se vždycky snažil přijít a teď si to konečně můžu vzít“, přičemž za vteřinu už neví, kde to vzali a kdo jim to dal.

A proto ode mě, jakožto sobeckého člověka, který si navíc chrání své soukromí, nemůže nikdo čekat nic z toho, co jsem popisoval v předchozích odstavcích. Můžu popisovat své neosobní zážitky, popisovat zajímavé věci, nadávat (to bych mohl pořád, jenže to umí každý), chválit (není moc námětů) a občas nadhodit něco o webu a tak. Haj hou.

Navíc nejsem tak inteligentní, jako jiní. Asi dělám občas při psaní chyby a mou výši IQ se mnou prý sdílí dalších 6% obyvatel této planety. (Není to tak málo, v ČR přibližně 600tis. lidí, každý 17tý, jehož potkáte na ulici.) Z toho vyplývá, že ti chytřejší mohou psát na úplně jiné úrovni a jsou tím pádem vyhledávanější. Také je však jasné, že jich není moc. Pár stovek tisíc.

Takže flákat či neflákat? Postupovat podle pravidel „publikujte pravidelně, kvalitně, dlouze“, nebo to prostě nechat koňovi?

Uvidíme, co se z toho vyvine. Mám poměrně touhu stát se novinářem, takže i nějakou tu opravdovou reportáž možná časem vytvořím. Budu čtrnáct dní dokumentujícím bezdomovcem, proniknu do organizovaného zločinu, odhalím nějakou aféru (to by nebyl problém, jenže člověk si musí taky dávat pozor na hubu) a možná přijde i skutečný kouzelník.

1. Toto je poznámka pod čarou [↩]
2. Tohle není přesná informace [↩]