Toto je jedna z kapitol knihy na pokračování: Max – historky z podsvětí.
Pokud vás zajímá, čtěte od začátku (Úvodník)!

Patnáct kilometrů jižně od Českých Budějovic směrem na Český Krumlov, proti proudu řeky Vltavy, poblíž rozhledny Kleť a těsně u hradní zříceniny Dívčí kámen, stojí osamocena v lese, poblíž malé vesničky Třísov, středně velká chata. Je postavena z těžkého, bytelného dřeva, a všechny její okna jsou vybavena silnými okenicemi, nejspíš z bezpečnostních důvodů jako ochrana před případnými zloději. V krajině lesů, kopců i hor, malých i větších říček a potoků, je jí nejbližší civilizací právě Třísov, vzdálený deset minut rychlejší chůze jehličnatým lesem.

Majitelem z venku úplně obyčejně vypadající stavby je Felix Haller, třicetiletý muž výrazných rysů, jehož jméno ale kromě několika mu nejbližších lidí nikdo nezná, a všichni ho tudíž oslovují pouze jeho přezdívkou.

Stojí v zadní místnosti podzemního prostoru svého obydlí, v místě, kde má svoji minilaboratoř na výrobu pervitinu a v ruce drží mobilní telefon, kterým ještě před malou chvílí rozmlouval s blížícím se Davidem. Prochází sklepem zpět ke schodům do přízemí, cestou míjí tiše bzučící naftový generátor, který dodává chatě potřebnou elektrickou energii, a po zdolání malého schodiště vchází do velké místnosti bez oken. Z venku nelze poznat, že pevně zavřené okenice ve skutečnosti nic nezakrývají – okna jsou pouze v podkrovní části, kde je zařízena malá ložnice.

Hlavní obytná část, kam majitel právě vešel, je zařízena celkem luxusně. Vévodí jí velký dubový stůl ve tvaru čtverce, kolem něhož je rozestavěno pět pohodlných kožených křesel s vysokými opěradly. V jednom z nich teď sedí osmadvacetiletý Pavel Bauer, pohodlně rozvalen, v bílé hedvábné košili, vychutnává svou cigaretu a pozoruje Moniku Musilovou, která mu u baru míchá jeden z jejích speciálních alkoholických nápojů.

Bar, u kterého nyní stojí, má zabudované vnitřní osvětlení a zabírá téměř celou pravou stranu místnosti. Kromě rozložitého lustru nad stolem tak funguje i jako zdroj světla, tolik potřebného pro tento izolovaný prostor. V rohu pokoje, kousek od vchodu do sklepa, je k zemi připevněn velký a těžký starožitný trezor, který mírně nezapadá do stylu prostředí, ale jistě plní svůj ochranný účel.

Max dojde ke stolu a sedá si na jeho opačnou stranu proti Pavlovi. Je oblečen úplně jinak než jeho host, který dává přednost vzezření úspěšného podnikatele či managera, zatímco Max má rád věci kožené. Sako z tohoto materiálu patří jako neměnná součást k jeho image.

Monika donese ke stolu dvě sklenice, prohodí pár slov se svým přítelem, s Pavlem se rozloučí, a odchází nahoru do podkroví.

David Volf mezitím přijíždí do Třísova, projíždí ho až na konec a parkuje u staré, dávno nefungující hasičské zbrojnice jen několik metrů od hranice lesa. Na místě už jeden vůz parkuje – čtyřdvéřové Volvo S 80 černé barvy s českobudějovickou poznávací značkou.

David vystoupí ze svého Peugeotu, projde kolem něj, a vstoupí mezi stromy.

Oba muži v chatě diskutují o návštěvě, která má za chvíli dorazit, baví se jako staří přátelé, přičemž Max během rozhovoru vyndá z trezoru malou plechovku, kterou položí na stůl.

Pavel:

Pavel zůstává v přízemí sám. U osvětleného baru si namíchá ještě jeden drink, musí opatrně, protože bude řídit, a sedá si zpátky ke stolu. Z přemýšlení o nových věcech souvisejících s Maxovým bazarem ho však záhy vytrhne klepání na vstupní dveře.

Max vyjde nahoru po úzkém schodišti, potichu otevře dveře do ložnice a zastaví se. Mlčky pozoruje Moniku, která klečí před nízkým stolkem s televizí a videem, do něhož právě zasunula kazetu s jedním ze svých oblíbených romantických filmů. Připravuje se na příjemně strávený večer v posteli, jenom tady si totiž opravdu odpočine od všeho toho městského ruchu a shonu, jenom tady, se svým miláčkem, může opravdu relaxovat.

Monika:

Pavel váhá, zda počkat na Maxe, nebo otevřít příchozímu sám. Po druhém zaklepání vstane; nemá jinou možnost, než stát se na chvíli hostitelem. David je trochu překvapen, nečekal uvítání zrovna od Pavla, ale snaží se nedat na sobě nic znát. Pokusí se o úsměv a jde dál.

Oba dva pak sedí u stolu naproti sobě asi deset minut mlčky, jen občas někdo prohodí pár slov, David se u baru obslouží minerální vodou, Pavel si celou dobu cosi zapisuje a pracuje na svém mobilním telefonu.

Max vytáhne penis z Moničina těla, zapne si kalhoty a ještě jednou ji políbí. Potom odchází do koupelny provést malou hygienu, zatímco Monika zůstává sedět s nohama u sebe a vyčkává, co bude následovat.

-„Mony?“ Ozve se z koupelny.
-„Slyšim tě,“ seskočí ze stolku a natáhne se na postel.
-„Chci jet s Pavlem do města, vydržíš to tu beze mě?“
-„Hm…, ale budeš mi chybět,“ zakňučí.

Max vyjde z koupelny a usměje se na ní. –„No tak lásko…..“ Jde k ní, políbí ji a opouští ložnici.

-„Brzy se mi vrať!“ Ještě zaslechne na schodech, jak Monika křičí. Ta vezme do ruky ovladač videa a pokračuje v činnosti, z níž byla vyrušena.

David slyší, že někdo schází ze schodů, napřímí se v křesle a jakmile uvidí svého dodavatele, vstane. Max jde rovnou k němu a na přivítanou mu nabídne svou pravici. Pak si sedne bokem na stejnou stranu stolu, levé předloktí položí na jeho desku a uchopí uzavřenou nádobu, jíž před Davidovým příjezdem vytáhl z trezoru. Obsahuje přes dvěstě gramů krystalů pervitinu – zboží dle cen výrobce za sto tisíc korun českých, ani o haléř míň.

David ovšem tolik nemá: -„Nemusíš mě upozorňovat na naší dohodu,“ praví mírným, podlézavým tónem, „vim, že sme domluvený na stovce při každý návštěvě, ale já teď potřebuju další materiál, mam super zákazníka a ten zbytek peněz ti dovezu hned zejtra.“

Max předstírá hluboké zamyšlení, nemůže to přece Davidovi moc zjednodušovat, jinak by si mohl zvyknout, že si může dělat co chce.

–„Pro jednou tedy uděláme vyjímku,“ řekne po chvíli, „zbytek mi ale doplatíš opravdu co nejdřív. Neska přes noc budu ve městě, takže mi můžeš zavolat, pokud to seženeš, rozumíš mi?“

-„Jasně.“ David vytáhne z kapsy složené bankovky, dohromady něco kolem osmdesáti tisíc, položí je před Maxe a ten mu na oplátku přisune k ruce nádobu s drogou. Obchod zůstává stále otevřen a nedá se ani říct, že by oba byli spokojeni, protože Davidovi přibyly další starosti s dvacetitisícovým dluhem. Naštěstí má skutečně dobrého zákazníka, který už v tuto chvíli čeká jen na zavolání. Peněz sice moc nemá, ale když je potřeba, dokáže je sehnat.

David se rozloučí, opět podá Maxovi pravou ruku, letmo pozdraví zamlklého Pavla a odchází.

Max jde ještě jednou k trezoru v rohu místnosti, vyndá malou skleničku od přesnídávky, naplněnou jak jinak než bílými krystaly, strčí ji do kapsy svého koženého saka, které si oblékne a společně s Pavlem opouští chatu.

Ještě před tím, než vykročí do tmavnoucího lesa, pečlivě zamkne vstupní dveře. Dělá to tak vždycky.