Petr:
Perník prodávám asi půl roku a myslim, že je to jediná věc, kterou umim. Lidi žijou v představě, jak se mam dobře, jak jenom hrabu peníze a nic nedělám. Jenže já dělám až moc. Čtyryadvacet hodin denně sem k dispozici feťákům z různých částí města, vozim jim perník kam si řeknou, stačí zavolat. Telefon mi zvoní každou chvíli, třeba teď.

Schůzku odkládám o půl hodiny a pokračuju v cestě směrem do centra. Za pět minut se snad na náměstí dostanu, za dalších třicet na mě bude čekat Simona. S tou si rád chvíli pokecám, jestli ovšem zbyde čas a toho je málo. Už teď mam pocit jeho nedostatku.

Petr:
Do hajzlu co chce? Nemam náladu se s nim vybavovat o těch jeho sračkách co dělá. Zrovna na něj musim narazit, to je moc hezký.

„Čau Petře,“ zdraví mě s úsměvem, má radost, že mě potkal. Na první pohled vidim, že nejmíň tejden nespal, takže pochopitelně bude něco chtít a vsadim se vo poslední krystal, že peníze nemá.

„Nastup si,“ zvu ho do auta, aniž bych měl něco takovýho původně v plánu, ale holt musim improvizovat. Rád bych ho poslal do prdele, jenže je na tom fakt bídně a já nejsem svině. Sedí vedle mě s taškou mezi koleny. Jenom čekám, co z ní vybalí.

„Potřeboval bych ňáký peří.“ No jistě, jak jinak. „Mam tady pro tebe cigerety, jesli chceš, tak ti zaplatim večer až je prodám,“ povídá mi přesvědčivě, ale todle mu nežeru. Možná to myslí vážně a je přesvědčenej o pravdivosti svých slov, jenomže feťáci tyhle sliby neplní. Zvlášť ne tenhle kluk, kterej nejspíš v noci udělal trafiku, celej den zabije sháněním pika, prodáváním kradených věcí, a večer už bude zase koukat, co vyčorovat, aby měl peníze na další fetování. Zpátky se neohlíží, žije pouze přítomností, podobně jako já.

Chvíli mlčim. Hodlám si od něj dva tři kartony vzít, ale nechci mu to moc zjednodušovat. Na ticho reaguje přehnaně rychle. Otvírá zip na tašce a vyndá z ní starý autorádio, absolutně neprodejnej krám. Strká mi ho pod nos a to už je na mě moc.

„Tohle mi ani neukazuj,“ vybuchnu podrážděně, „vemu si ty cigára, tři kartáče něčeho lepšího, ale rychle, nemam čas se tady zdržovat.“ Bleskově vymění rádio za kartony červených Marlbor a ode mě inkasuje jeden z připravených pytlíčků.

Vystupuje kousek od náměstí. Ještě minuta jízdy a jednou z uliček se dostanu do čtvercovýho prostoru o rozloze sto krát sto metrů s kašnou uprostřed. V každým rohu ho lze opustit hned dvěma směry, pokud teda nebudu koukat na dopravní značky hlásající jednosměrky.

Čeká na mě přímo před městskou radnicí a není sám. Zas dělá problémy. Můžu mu to vopakovat při každým našem setkání, ale jemu se slušnost vůči mě do tý jeho vymaštěný hlavy prostě nedostane. Co by se tim taky zabejval, sedět pudu já, ne von. Tohle ale už vopravdu přehnal, protože jeho kamarád je tentokrát čistokrevnej cikán.

Vod jistý doby nesnášim tuhle národnost, sem v tomle ohledu absolutní rasista a nechci s žádným z nich vůbec přijít do kontaktu. Zrovna tenle je vod pohledu zmrd………

Zákazníka nechávám nastoupit a eště než za sebou stihne zavřít, dupnu na plynovej pedál. Ve zpětnym zrcátku můžu pozorovat negra s hubou dokořán, neschopnýho pochopit proč mu ujíždíme. Mam chuť ject někam hodně daleko, ale tohle musim vyřídit rychle. Takže zastavim hned za rohem, vyndám dva pytlíčky, protože říkal, že chce koupit za litr, a ten pitomec mi nasype do hrsti samý drobáky. Prej mi musel telefonovat, tudíž má jenom devětsetvosmdesát, ať se nezlobim, jelikož vopravdu víc nemá a kromě toho sou to lováky jeho kamaráda. Prima byznys, ale co se dá dělat. Tu dvacku holt voželim a někde v trafice mi ty drobný snad za normální bankovky vymění.

Sedí furt vedle mě a prohlíží si výsledek svýho nákupu. Trochu se na tom zasek, takže ho musim vyhodit s tim, že nemam moc času. Ještě vidim, jak de po chodníku plným lidí, v ruce drží ty dva pytlíky a zkoumá je proti světlu. Vůbec mu nevadí přítomnost dalších osob, je teď úplně mimo, a mě se z jeho neopatrnosti dělá zle. Co nejdřív bych si měl změnit telefonní číslo, tyhle idioty vyškrtnout z pomyslnýho seznamu mých zákazníků a nechat si jenom ty normálnější lidi.

Zatím mi nikdo další nevolá, což je dost úlevný, ale nevěřim, že mě nechaj na pokoji dýl jak hodinu. To by bylo moc velký štěstí, nebo možná nakonec neštěstí, protože jejich peníze potřebuju na svůj další nákup vod Davida. Mam v plánu co nejvíc vydělávat, bohužel se mi to zatím tak docela nedaří a lidi jako Simona mi v tom určitě nepomůžou. Zrovna jí ale navštěvuju z úplně jinýho důvodu. Potřebuju totiž i ňákou holku a s ní se cejtim vopravdu dobře. Dneska jí hodlám pozvat k sobě domu.