Toto je jedna z kapitol knihy na pokračování: Max – historky z podsvětí.
Pokud vás zajímá, čtěte Úvodník!
Chodník jedné z ulic staré čtvrti Českých Budějovic lemují zbytky špinavé břečky z předešlé sněhové přeháňky. Je leden prvního roku třetího tisíciletí, panuje celkem suchá, ale mrazivá zima. Denní teploty i teď okolo poledne dosahují mínus patnácti stupňů Celsia. Vane mírný vítr ze severu a na bezmračné obloze svítí slunce, což může navodit dojem pěkného, poklidného počasí.
Po chodníku směrem ke křižovatce, za níž se rozprostírá park a protéká řeka Vltava, kráčí mladý muž. Tempem svého pohybu připomíná závodníka v rychlochůzi a možná i díky tomu nevnímá okolní teplotu hluboko pod bodem mrazu. Oblečen jen v seprané mikině s logem metalové kapely a dávno vybledlých džínách působí dost nápadně. Budí pozornost lidí v tlustých péřových bundách a kožiších, kteří ho míjejí, ale on opravdu žádnou zimu nepociťuje. Nemá na ni čas.
Zhruba v polovině délky ulice ho po vozovce předjede tmavěčervená Škoda Felicie a parkuje až u křižovatky na jejím konci. Vystoupí z ní dva ramenatí muži, oběma je asi čtyřicet let, a ze zavazadlového prostoru si každý z nich vytáhne jeden hliníkový kufr. S tímto nákladem pak vstoupí do rohového domu s číslem 1.
Spěchající mladík v mikině je též u cíle své cesty. S rychlostí sobě vlastní rozrazí vchodové dveře rohového domu naproti, s číslem 2, a stoupá nahoru po schodišti.
Zas ty schody. Jako kdyby mi to nemoh přivezt když má auto. Ne, to von nemůže. Já se musim hnát přes půlku města a ještě šplhat do těhle zkurvených schodů. Měl by mi to přivezt když chci za tolik. Dost si vo sobě myslí, velkej dýler a kdoví co všechno. Příště si to líbit nenechám. – Vlasně jo, asi nechám. Petr má co potřebuju a určuje pravidla.
Třetí patro – konečně. Je mi dvacet a sotva popadám dech. Nevim jesli je to k smíchu nebo k pláči, ale na tom nezáleží. Na ničem mi nezáleží. Teď si potřebuju dát a už jenom stačí zazvonit u těhle dveří.
Zmáčkne tlačítko zvonku se štítkem na jméno „Musil“ a snaží se uklidnit svůj dech. Téměř okamžitě mu otevírá mladá hezká blondýnka, určitě jí není víc jak dvacet let, a pohozením hlavy ho zve dál.
-„Sou v pokoji,“ usměje se na něj a upravujíc si své dlouhé vlasy odchází předsíní dozadu do kuchyně.
Tak tu bych si dal hned. Nádherná kočička jako stvořená na šoustání. Jenom jí chytit za tu její prdelku a pořádně vymrdat. Potřebuje to jako sůl. Jakže se menuje? Monika? Ségra tý vyhulený hlavy Viktora. Nechápu co s nim Petr má.
Návštěvník za sebou zavře dveře a z předsíně projde dalšími do velkého pokoje. Pravou stranu zabírá obývací skříňová stěna s velkou televizí, naproti je okno vedoucí do ulice a uprostřed místnosti nízký stůl, kolem něhož sedí další tři muži. Zády k příchozímu v pohodlném křesle pětadvacetiletý Viktor Musil, husté kudrnaté vlasy, náušnice v uchu, na sobě pohodlné manšestrové kalhoty, s klidným výrazem ve tváři si nevšímá ostatních a zabývá se svým mobilním telefonem, na jehož klávesnici cosi píše.
Naproti němu sedí za stolem, taktéž v křesle, sotva třicetiletý David Volf. Ostříhán je téměř dohola a v obličeji má vepsáno uplynulých pět let, které strávil ve vězení. Je bledý a hubený. Pro něj nečekanou návštěvu si prohlíží nedůvěřivým pohledem.
Z levé strany stolu u zdi sedí na širokém gauči Petr Donát. Je zhruba stejně starý jako Viktor, ale ani trochu se mu nepodobá. Na sobě má džíny a tričko s dlouhým rukávem, které zdůrazňuje jeho vyhublou postavu. Obličej se mu leskne, orámovaný delšími neupravenými vlasy a z jeho pohybů lze vyčíst vnitřní neklid a nervozitu, která ho provází.
Kromě Viktora nemam nikoho, s kym si můžu normálně pokecat. Chodili sme spolu do školy a občas sem za nim zajdu, abych se z toho nezbláznil. Jinak sou pro mě všichni jenom zákazníci, jako ten, co právě přišel, nebo dodavatelé, jako je v současný době tady David.
U Viktora je dobrý, že perník nebere, jenom hulí trávu, ganžu, jak on říká. Je v pohodě a já mu to přeju, i když bych mu občas za ty jeho kecy rozbil držku. Jakože perník je svinstvo a že sem vymaštěnej kretén, když si ho dokonce pouštim do žíly. Nechápe, že mi to tak prostě chutná a že ani nemůžu jinak.
„Poď si sednout sem vedle mě,“ říkám tý feťácký trosce a von poslušně de. Tenhle kluk bere snad od narození a podle toho taky vypadá. Za šleh udělá cokoliv, ale v telefonu říkal, že chce koupit za hodně, tak uvidíme co z něj vyleze. Zrovna si chci dát, takže mu asi udělám radost a nabídnu mu. Pak dostane o to míň, to je jasný.
Mladý narkoman si pomalu a s respektem sedá na gauč vedle Petra. Ten se nakloní nad stůl, z kapsy u kalhot vyndá průhledný igelitový sáček s uzavíratelnou lištou do tří čtvrtin naplněný malými krystalky pervitinu, a nožem z něj malou část přendává na připravenou lžičku. Inzulínovou stříkačkou pak přidá vodu ze sklenice na stole a pístem roztok promíchá. Z cigarety ukousne kousíček filtru, hodí ho na lžičku, a rozpuštěný pervitin přes něj natáhne do stříkačky.
Co mi to tu ten Petr předvádí? Chce mi dělat chutě, abych koupil víc? To nemusí. Dám mu všechny granty co mam. Ženu se sem přes půlku města, lezu do těch zkurvenejch schodů a ten zmrd mě bude eště provokovat? Dívá se na mě. –„Dáš si se mnou?“ Ptá se. Bože Petříčku, to sou mi blbý votázky. „Jesli máš,“ vodpovím skromně a sleduju, jak část vrací na žičku. Musim vyndat vlastní buchnu, to je jasný, protože tu svojí mi určitě nepučí. To by pak vode mě chytnul ňákou tu žloutenku a dobře to ví.
Petr vyhrne rukáv svého trička a odhalí tak paži od zápěstí až k rameni posetou vpichy. Jeden vedle druhého kopírují jeho žilní systém a podávají tak důkaz o množství dávek, které bere.
Neska si dávám už počtvrtý a to je teprve poledne. Možná bych se měl trochu kontrolovat, ale to nejde, dyž toho mam u sebe tolik. Dyž mam chuť, tak si prostě dám a nechci se nějak vomezovat. Můžu si to dovolit, tak co. Doufám, že se trefim napoprvé.
Petr se nakloní, ruku si opře o koleno a zkornatělou stěnu žíly na předloktí propíchne na první pokus. Natáhne trochu krve, aby měl jistotu, že je uvnitř, a zmáčkne píst. Obsah baňky mizí v jeho krevním oběhu. Okamžitě se začne potit, rychle dýchat a díky vysokému tlaku skoro nevidí. Cítí obrovský příval energie, mozek pracuje na plné obrátky, ale nevnímá nic ze svého okolí. Mladík vedle něj je na tom podobně. I on si užívá nástup účinků pervitinu. Skloněný, hlavu mezi koleny, bez nejmenšího pohybu.
V místnosti hraje potichu rádio, jinak je ticho, nikdo nemluví. David Volf otevírá přenosnou pokladničku před sebou na stole, vyndá z ní sáček naplněný průhlednými krystalky, trošku jich vysype na desku stolu a stočenou bankovkou je nasává napřed do jedné, další část pak i do druhé nosní dírky. Opře se a zakloní hlavu.
Tohle je přehnaný. Sem venku sotva tři měsíce a už v tom jedu jako bych ani neseděl. Eště k tomu v takový společnosti. Co tady vůbec dělá ten feťák? Sere mě. Sere mě Donát, že nedodržuje pravidla. Myslí si, že se nic neděje, ale já nechci, aby ,mě zavřeli za ňáký mladý smažky z ulice. Tohle už mam za sebou a takovej blbec už nebudu.
Petr se vzpamatuje jako první. –„Hej, prober se.“
-„C..co?“
-„Dobrej perník ne?“
-„Jo. Dost dobrej…..“
-„Kolik ho teda budeš chtít?“ Připravuje prázdný sáček a s nožem v ruce čeká na odpověď.
-„No.. za dvojku,“ řekne feťák.
Aspoň že tak. Aspoň, že nekupuje za pětikilo, když už ho sem Donát přitáh. Ty peníze pudou stejně nakonec do mě, takže můžu bejt vlastně spokojenej.
Moc mu tam toho ale nedává. Třičtvrtě gramu za dva tisíce? Je hodně opatrnej, aby mu nedal víc, než mu dává vždycky. Moh by si na to zvyknout, to je fakt.
Vyndavá peníze. Zmuchlaný bankovky z kapsy u kalhot. Samý drobný, co nejspíš posbíral vod svých kamarádů. Složili se, aby moh koupit za co nejvíc a teď čekaj někde za rohem, natěšený na svou dávku. Chudák Viktor. Nakonec se mu sem začnou slejzat až budou v dojezdu.
-„Tak já letim.“ No to je dost, že vypadneš, už bylo na čase. Vstává a odchází. Loučí se. Je slyšet, jak za sebou zabouch dveře a je pryč.
-„Davide, nemáš ňáký pytlíky? Že bych si to připravil…“ No jasně, že mam. Dávám mu pár pytlíků a pozoruju, jak napřed ten matroš rozdrtí málem na prach. Vizuálně tím zvětší jeho objem, ale aspoň, že to ničim nepajcuje, zřejmě chce mít u feťáků dobrý méno.
Do pokoje vchází Monika. Pamatuju si jí jako malou holku a i když sem jí viděl jenom jednou, zůstala natrvalo v mý paměti. Teď je z ní moc pěkná ženská, možná trochu přihlouplá, ale eště furt je dost mladá. Mladá a naivní.
Jde ke křeslu, v němž sedí Viktor a mírně se k němu nakloní. –„Bratříčku, vodvezeš mě prosimtě za Maxem?“ Ptá se ho slaďoučkým hláskem, jímž umí mluvit jenom ženy, když něco od mužů chtějí. Na Viktorovi je vidět, že má svoji sestru rád. Podívá se na ni a jen krátce se zamyslí, než odpoví. Samozřejmě kladně.
Copak jí můžu odmítnout? Říct jí, že ne? Že nemam čas nebo něco podobnýho? To opravdu nemůžu. Mam radost z toho, že aspoň ona je šťastná. Teď poběží do koupelny a bude se eště tak hodinu připravovat na cestu, malovat se a podobně. Eště slyšim, jak pouští sprchu, než za sebou zavře dveře.
Maxe nemam vůbec rád. To on je tím základním zdrojem toho zkurvenýho pika. Ne že bych byl ňákej protidrogovej aktivista, ale bojim se o Moniku. Bohužel, láska je láska a s tim nic neudělám. Furt lepší, když chodí s nim, než aby se zabouchla třeba tady do Petra. Max aspoň svý zboží nebere, teda tvrdí to. Nevypadá ani, že by bral, takže v tomhle mu snad věřit můžu.
Petrovi zabzučí telefon. Vytáhne jej z kapsy a hovor přijme:
-„No? ….Jo mam, dobře….na náměstí…za deset minut…jo, čau.“ Ukončí hovor, všechny své věci ze stolu nacpe do kapes a vstává.
-„Kluci, já musim jít, mam ňákej kšeft.“
Viktor vzhlédne od displeje svého telefonu.-Tak jo, někdy se zastav.“
-„Dobře. Čau Davide.“
-„Čau,“ pokývne hlavou David a očima doprovází Petra až ke dveřím.
Ten vyjde z bytu a zbíhá dolů ze schodů. Před domem má zaparkovanou Škodu 120, nic moc luxusního, ale jemu postačuje. Rozjíždí se a tím zahajuje svou každodenní pracovní činnost dealera drog. Je hodina po poledni.
Loading ...
(Nehodnoceno)
Loading ...
