Byl jsem jedním z té jakoby první skupiny majitelů mobilních telefonů. Nevím přesně, kdy se mobilní telefony nějak významněji rozšířily na českém trhu, ale pamatuji si docela jasně, jak jsem ten svůj mobil (nějaká Motorola to byla) musel skrývat. Kdyby mi totiž zazvonil na ulici, nebo ještě hůř třeba v hromadném dopravním prostředku, byl bych okamžitě terčem údivných a významnou částí také posměšných pohledů. To jsem jako puberťák pochopitelně nemohl snášet.

Byla to doba, kdy vám člověk libovolného věku při hovoru o mobilech říkal pouze dvě věci: Buď mobil má, nebo ho nemá a pochopitelně ho nikdy mít nebude, protože takovou věc nikdy nebude potřebovat. A pozor – z pohledu technického vývoje je to sice velmi velmi dlouhá doba, z pohledu lidského však sotva generace.

Změn je hodně a já jsem teď právě přemýšlel, jak mi možnost mobilní komunikace začíná vadit. Lidé jsou často otroky mobilů. Proč mi to nebereš vole? Jsem ti posílal esemesku, co je s tebou?

Lidé ztratili odpovědnost. Dřív jste se domluvili na schůzce a museli jste to dodržet. Museli jste přijít ve tři hodiny, protože jinak jste byli za idiota a nespolehlivého člověka. Dneska stačí říct, že si zavoláte, případně poslat SMS, schůzku odložit, zrušit apod. A proč? Není potřeba být zodpovědný, není potřeba myslet dopředu, není potřeba plánovat. Všechno se s moderními komunikačními prostředky vyřeší z minuty na minutu, žijem z minuty na minutu.

V byznyse je věc trochu jiná. Musíte minimálně držet krok s konkurencí a to už bez moderních prostředků neuděláte. Ale co se týče osobního života, já vidím svou budoucnost v pevné lince.

Sakra. :) Zpátečník, důchodce?

Já si prostě jenom nemyslím, že by osobní telefonování například v rodině za sedm korun / minuta (to platí lidi, co si někde dobíjí kredit) byl pokrok.