Svůj plán má promyšlený do nejmenších podrobností. Už před pěti lety, v době rodinné finanční krize, jej poprvé napadlo, že vyloupit banku, poštu, či něco ještě menšího, by mohlo být řešením. Docela jednoduše by získal dost peněz, aby zaplatil dluhy, které v jejich rozpočtu vznikly, dětem by mohl dopřát vše co potřebují a koupil by zařízení do bytu, jež dosud v jejich domácnosti chybělo.

Tenkrát se nakonec rozhodl jinak – znovu se neuváženě zadlužil a od té doby se na jeho finanční situaci nic nezměnilo; pořád trpí, platí dost vysoké měsíční splátky, takže musí vážit každou volnou korunu, jestli ji použít a hlavně spíš na co, a v budoucnosti se nejeví nic, co by mohlo tento bezútěšný stav zlepšit.

Teď je o pět let starší, je mu tedy třicet čtyři, špatné materiální zabezpečení rodiny ho psychicky doslova drtí a pomalu došel až k dnešnímu závěru, že už jinou možnost nemá. S nějakou pomocí například od příbuzných počítat nemůže, jelikož každý z nich má svůj vlastní život, společně se téměř už ani nevídají a ostatní způsoby nabytí peněz už také selhaly.

Uvědomuje si velmi dobře, co čin, jež plánuje, znamená. Není člověk, který by nemyslel na důsledky své činnosti, je dospělý muž a hlavně otec, který už ve svém životě něco zažil a viděl.

Nic podobného však zatím nikdy neudělal, nikdy nebyl soudně trestaný, vždy žil správným životem spořádaného občana, ale pokud má jít do něčeho ilegálního, loupežné přepadení je mu nejsympatičtější. Zdá se mu nejjednodušší a nejrychlejší – zbraň má přece svou služební a nic víc podstatného k provedení nepotřebuje.

Jeho manželka Denisa přijde z kuchyně, v ruce drží tácek s dvěma hrníčky kávy, položí ho před něj na stolek a usedne do vedlejšího křesla. Společně budou koukat na televizi, kterou on vůbec nevnímá a zrovna před chvílí ztlumil její zvuk skoro na minimum.

-„Nad čim přemejšlíš Ríšo?“ Ptá se ho měkce; černé rovné vlasy jí splývají až na lopatky, z cukřenky nabere jednu lžičku, hodí ji do svého šálku a pečlivě silně vonící nápoj promíchá. -„Nic důležitýho. Děti už spí?“ Záměrně změní téma, aby se vyhnul rozhovoru o sobě, což se mu k jeho nelibosti většinou nedaří. Denisa je moc hodná, od minulého týdne třicetiletá žena, zajímá se o jeho pocity, ale někdy je mu právě ten zájem až nepříjemný.

Co jestli ho ke vší smůle nějakým nedopatřením dopadnou? Denisa by zůstala sama s dětmi; osmiletým Markem a šestiletou Natálkou, která jde v září poprvé do školy – je květen, takže už za tři měsíce. Bude potřebovat tašku, sešity, učebnice… Může riskovat, že je opustí? Je loupežné přepadení pokladny dopravního podniku opravdu nevyhnutelné? Neporadí si jinak? Je přece státní policista, má chránit zákon, což také celý život dělal. Poručík Richard Demek. Jak by to vypadalo a jak by lidé pohlíželi na jeho rodinu?

Pořád je tu však čtvrt až půl milionu korun, jež si může z pokladny bez následků odnést. Ví, že tam každý pátek budou, místo si již několikrát prohlédl a má přesný přehled o chodu kanceláře, protože přibližně před třemi týdny se účastnil vyšetřování vloupání, kdy zloději sice do pokladny vnikli, ale žádné peníze si neodnesli. Holt trezor je trezor a proto on půjde na věc přímo.

-„Takže mi to nepovíš?“ Ozve se manželka znovu. -„Co?“ Překvapeně poposedne v křesle, protože předchozí rozhovor mu už z paměti vypadl, nakloní se ke stolku, upije vlažné kávy a zapálí si cigaretu. Otočí k ní svůj pohled. -„Něco tě trápí,“ pokračuje Denisa bez milosti, „jsme spolu deset let, tak to snad poznám ne?“

To je fakt, vždycky ví, jak mi je, uvědomí si Richard a rozhodne se jít s pravdou ven. –„Peníze,“ přizná prostě, „ale tohle téma jsme už probírali mockrát…“

-„Můžem ho probrat znova,“ navrhne Denisa klidně, vezme dálkový ovladač televizoru a ještě víc sníží hlasitost. Richard ale nesouhlasí: „Nechci se o tom teď bavit,“ řekne. -„Proč?“ -„Protože nemam náladu, můžem si promluvit zejtra.“ -„Tak jo. Jak chceš,“ kapituluje žena. Moudřejší ustoupí, pomyslí si s mírným úsměvem. Svého muže má opravdu ráda.

Vždycky ho milovala, chápe jeho starosti, protože jsou i její, ale oba dělají co můžou, oba pracují, takže jak doufá, situace se snad časem zlepší. Je jasné, že Richard se cítí být za všechno zodpovědný. Myslí si, že jako hlava rodiny zklamal, ale tak to přece není.

I Richard přemýšlí dál: Jako vždycky tam budou dvě pokladní plus jejich šéf, starší chlap, s nímž při vyšetřování osobně mluvil.

Každý pátek v šest hodin se peníze odvážejí. Přijede pancéřovaný vůz bezpečnostní agentury a všechna hotovost, která nebude během dalšího týdne potřeba se do něj naloží. On musí přijít mezi pátou a šestou – co možná nejpozději, ale ne zas moc. V tu dobu už ani nechodí žádní zákazníci, takže by byla opravdu velká náhoda, kdyby někdo přišel během těch několika málo minut, co bude zrovna uvnitř.

Koutkem oka pozoruje svou ženu. Chudák holka, uvažuje. Denně stráví osm hodin v práci, malou Natálku musí hlídat hodná sousedka, stará se o domácnost, vaří, pere… Mohla by být v klidu doma…

-„Viděl si to?“ Denisa kývne směrem k televizní obrazovce a opět jej vytrhne z hlubokého zamyšlení. Na odpověď ani nečeká. –„Nechceš jít radši do postele?“ Sama se usměje jasné nabídce. Richard však jen vydechne, nechce odmítnout, ale ani nemá náladu na sex. –„Vypijem to kafe jo?“ Odpoví tedy vyhýbavě. „Dokoukáme ten film a pak pudem.“

Musí si sehnat civilní nenápadné oblečení, kterého se hned po činu zbaví. To je základ. Potom kukla, rukavice a možná by si měl pořídit i zbraň. Jinou, aby nepoužil vlastní služební, kdyby třeba musel vystřelit pro výstrahu, a větší, aby účinněji zastrašovala.

Vyruší jej vrznutí dveří a malý Marek přijde do pokoje. -„Copak se děje?“ Zeptá se Denisa sladce. „Máš žízeň?“ Dítě kývne. -„Tak poď.“ Zvedne se, vezme chlapce za ruku a odejde s ním do kuchyně.

Mohl by to zvládnout už příští týden. Není přece důvod k odkladu. Sežene si nějakou poznávací značku, jíž překryje tu vlastní na svém voze Škoda 105 a pojede s ní až přímo před dveře pokladny. Ulice vedoucí k objektu dopravního podniku není sice moc používaná, ale náhodný svědek si může značku zapamatovat; kdyby vznikl nějaký rozruch a musel ujíždět, určitě by se jich našlo i víc.

Vběhne dovnitř, zbraní zamíří na jednu z pokladních skrz sklo, o němž ví, že není neprůstřelné, tím donutí jejich šéfa odemknout dveře za přepážku, projde dozadu, peníze naháže do pytle a rychle uteče.

Možná by potřeboval komplice, který by ho jistil, ale bohužel kromě své ženy nezná nikoho, komu by až takhle věřil. Dokonce si nedokáže představit, jak by někomu takovou věc navrhoval.

Denisa se vrátí do pokoje. –„Film už skončil, víš o tom?“ Prohodí, zatímco skládá hrnky od kávy zpět na tácek. -„Vím,“ zalže Richard. „Těšim se na tu postel, pudeme?“ -„Odnesu to a hned jsem u tebe.“ Odejde s táckem do kuchyně, Richard vypne televizi a vykročí za ní. Musí se zbavit stresu, jež ho tak tíží, přeladit své myšlenky a zbavit se napětí ve svém těle, což dokáže jedině s Denisou.

Zbývá devět dní.

—

Jindřich Malec si může oddychnout. Dnešní šichta končí, všechny peněžní transakce jsou až do dalšího rána přerušeny; potvrzení, dokumenty a veškeré účty spolu s penězi uloženy v zamčeném trezoru.

Květa i Marta, obě zaměstnankyně pokladny – pobočky finančního oddělení dopravního podniku – odešly už před čtvrt hodinou, půjde tedy také, i když nemá kam spěchat. Je mu padesát let a kdyby neměl fenku Twiggy, nikdo by na něj v jeho malém bytě nečekal.

Ozve se bouchání na dveře. Zřejmě nějaký zákazník, ale může to být někdo z finančního, napadne jej. Pracuje zde jako vedoucí pokladny bezmála deset let, celou tu dobu se snaží přesvědčit své nadřízené, aby sem do kanceláře prostě probourali vchod, takže na oddělení by to měl nějakých třicet kroků, ale jedny dveře by zřejmě rozpočet podniku neunesl. Takhle musí jít vždycky vnějškem, po ulici, a to samé platí, když chce někdo z finančního za ním.

Projde přepážkou, dodrží bezpečnostní předpis, takže její dveře za sebou zaklapne a opět si uvědomí, jaký je to nesmysl. Klíče má přece u sebe, tudíž stačí, když se jich případný lupič zmocní a dostane se až do trezoru.

Prosklenou špehýrkou vyhlédne ven a vzápětí odemkne.

-„Představ si Jindro,“ vyhrkne Marta celá mokrá a vejde dovnitř, „že mi ten autobus ujel, čekám na zastávce na další a nejednou začlo lejt jak z konve. Eště že tu mam deštník. Pustíš mě dozadu?“ Je jen o pár let mladší než Jindřich, ale na svůj věk se pohybuje neobyčejně čile.

-„Jistě, pojď,“ vyzve jí a přepážku odemkne. Marta vběhne dovnitř a vrátí se s deštníkem. –„Doufám, že mi neujede i ten další,“ prohodí, „tak zase zejtra…“ Deštěm odchází pryč, zatímco vedoucí pokladny opět zamyká. Chodí domů vždy pěšky, nemá to daleko, ale v dešti nepůjde. Twiggy bude muset dnes vydržet dýl, než ji vezme na večerní procházku.

—

Poznávací značku už má připravenou. Včera při noční službě se při výjezdu dostal asi deset kilometrů za město, kde si v jedné vesnici všiml starého, travou zarostlého vraku Škodovky. Nikdo se zřejmě neobtěžoval vozidlo odhlásit, takže značky mělo na svém místě – trochu zrezlé a odřené, ale podařilo se mu je sundat a schovat za nepřítomnosti svého kolegy.

Dalšího dne odpoledne zašel do levného obchůdku s konfekcí, kde si za pár stovek koupil džíny, mikinu, bundu a šněrovací boty. Obuje je pouze v pátek a pak všechno vyhodí.

Jako obvykle sedí v obývací pokoji před televizorem. Je sobota večer, Denisa uložila děti ke spánku, což nabylo tak složité, protože po odpoledním výletu do přírody, který je slušně unavil, usnuli hned po zalehnutí.

-„Neska pudem do postele brzo ne?“ Navrhne sám Richard. -„Jak myslíš,“ Denisa souhlasí s úsměvem, ale hned nato dodá: „Pořád se nechceš bavit o penězích?“ -„Ne, ještě ne.“ Hrozně rád by se jí se svým plánem svěřil, ale je mu jasné, že by jej zvládla od všeho odradit. On už je však rozhodnut – sám loupež uskuteční a jeho žena se nikdy nic nedozví.

Zbývá šest dní.

—

Patnáctiletá Romana Havlíčková opouští budovu základní školy, kde bude za měsíc devátou třídou končit, ale domů zrovna dnes nespěchá. Je pondělí, takže namísto té stovky kroků, které pravidelně chodí k domu, kde v prvním patře se svou matkou bydlí, zamíří k zastávce městské hromadné dopravy. Vždy první den v týdnu jede až na konečnou stanici, odkud pokračuje k budově hudební školy, kde se učí hrát na klavír.

Trochu se zdržela v šatně, chvátá, s důstojností dámy, ve kterou se v posledních měsících tak náhle proměnila skoro běží, ale zdá se, že autobus dojíždějící na zastávku už nestihne. Přijede na hodinu pozdě, to nesmí připustit, takže se rozběhne zcela bez zábran a v poslední chvíli zadními dveřmi nastoupí. Usedne na volné sedadlo k oknu a o minutu později se někdo posadí vedle ní. Muž okolo třicítky v hnědé kožené bundě. Ignoruje ho, ale chlap na ní sám od sebe promluví – potichu, aby ho neslyšelo moc ostatních cestujících-: „Revize jízdenek slečno,“ řekne prostě, jakoby o nic nešlo, nic se nedělo, jenže jak si Romana uvědomí, děje se toho hodně. Jízdenku totiž nemá.

-„Já….zapomněla sem si jí koupit,“ vysouká ze sebe a psíma očima se na mladého revizora podívá. Snad se nad ní slituje ne? -„Bude to tedy za dvě stě,“ prohlásí muž pevně, její modrá kukadla na něj zřejmě nepůsobí tak, jako na kluky ve škole. -„Nemam peníze,“ řekne tedy potichu a zrak odvrátí, zkroušeně se teď dívá kamsi do země. -„Máte aspoň občanku?“ Zeptá se revizor, „napíšu vám pokutový blok.“

No ano, občanský průkaz už nějaký ten týden vlastní, je na něj patřičně hrdá, těšila se, až se jím bude moci poprvé prokázat, ale takhle si to tedy nepředstavovala. Vytáhne jej z kapsy na školním batůžku, muž si opíše jméno a číslo průkazu, a spolu s malým lístečkem jí ho zase vrátí. To bude mít máma radost, pomyslí si Romana a po zbytek cesty už ji špatná nálada neopustí.

—

V Army shopu si koupil hnědou pletenou kuklu a malý vak ušitý z celtoviny. I těchto věcí se hned po akci zbaví.

Rozhodl se, že není nutné pořizovat si jinou zbraň. I kdyby v místnosti vypálil, někdo by musel podezřívat přesně jeho, aby mohli porovnat kulku z místa činu s jeho služební pistolí. Stačí, když setře své otisky ze všech nábojů v zásobníku a možnost odhalení zůstane mizivou.

Je si jistý, že až dojde na věc, bude schopen být úplně chladný, ale teď, tři dny před akcí, je nervózní jako pes. Pořád si opakuje, že dělá správně – chce pomoci své rodině, ne sobě, a nikomu přece neublíží. Přesto v noci nemůže spát, myšlenkami bloumá buď někde úplně mimo a nebo si představuje následky své chyby či nešťastného osudu. Přeje si, aby už to měl za sebou, ale pořád ještě pár dní zbývá.

—

Ve čtvrtek odpoledne Jiřina Havlíčková uklízí.

S dcerou Romanou žije už pět let sama ve zbytečně velkém bytě, který je nutno udržovat v naprosté čistotě úplně celý. Tak zní její heslo; nikdy by nedopustila, aby se někde něco jen tak povalovalo, nebo aby z polic nebyl setřený prach. Možná právě tahle její úzkostlivost a puntičkářství úplně ve všem, vyhnala jejího manžela a Romanina otce k jiné ženě. Nutno ovšem říct, že k ženě o deset let mladší, než je ona, takže důvod mohl být právě tam.

Svou dceru vede odmalička k tomu, aby si po sobě sama své věci uklízela, ale pro jistotu teď vejde i do jejího pokoje. Setře prach na knihovně a z klavíru, ráda by utřela i psací stůl, jenže ten je jako obvykle zavalen sešity, psacími potřebami a nejrůznějšími papíry. Se zájmem si prohlíží Romaniny věci do školy, připomene jí to své vlastní mládí, a pak jí zrak padne na pokutu od dopravního podniku. Zkontroluje datum i částku a dostane vztek, že její dcera jezdí autobusem na černo.

Když se Romana vrátí k večeru z čajovny, kde byla se svými kamarádkami, sedí v obýváku, lístek před sebou na stole.

-„Proč si mi o tom neřekla?“ Vyjede, ale dceřina reakce je ještě prudší. –„Ty mi prohledáváš věci nebo co? Hrabu se ti já v ložnici?“ S tváří zkřivenou zlostí přistoupí až ke stolu a čeká na odpověď. Zasloužila by pár facek, pomyslí si Jiřina, co pár facek, zasloužila by pořádně seřezat. Místo toho však sáhne do peněženky a podá jí dvoustovku. –„Zejtra to dojdeš zaplatit,“ přikáže, aniž by na předchozí výbuch reagovala. I dcera svou náladu náhle změní: -„Sama?“ Zeptá se smutně. -„Si už dospělá ženská ne?“ Odpoví matka otázkou a dá jasně najevo, že tím jejich rozhovor skončil.

—

Tak ještě jednou, přemýšlí Richard. Vběhne dovnitř, zamíří na pokladní, vedoucí mu otevře přepážku, pak ho donutí odemknout i trezor, vezme peníze a uteče. Ví jistě, že proti němu budou úplně bezmocní, protože kromě alarmu, který se zapíná na noc, tam žádné bezpečnostní opatření nemají. Je to dost zastaralé, nemoderní pracoviště, jakých už v dnešní době moc není, jiné takové by asi hledal pěkně dlouho.

Plán má jednoduchý, bez zbytečných složitostí, ale přesto jej několikrát za den rozebírá. Nezapomněl na něco? Snad ne, všechno se zdá dokonalé a ze správného pohledu dokonce bezpečné. Přímo se třese až bude moci začít a hlavně až to bude za ním.

—

-„Neska je klidnej den co?“ Prohodí Jindřich Malec, netáhne se na pult před Květu a vezme plastovou krabici, jíž používají na potvrzení, které už není nutné dál skladovat. -„Taky je pátek,“ ozve se od druhého stolu Marta. Klidně by si jen celou šichtu povídala, jenže povaha její práce jí to neumožňuje. Využívá tedy každou volnou chvilku. –„V pátek je vždycky takovej klid, jakoby už lidi měli víkend. Jenom my si musíme počkat.“ Zasměje se a mrkne na hodinky. „Ale už se nám to blíží, půl hodiny a konec.“

Vedoucí stojí v kanceláři u otevřeného trezoru a chystá se spočítat a uložit dnešní tržbu. Normálně by už v tuto chvíli všechny peníze vyndala připravil na převoz, jenže už další týden v úterý se budou vydávat výplaty. Přijdou tři pomocníci z finančního oddělení, společně s nimi rozdělí hotovost do obálek a zaměstnanci si pro ně během dopoledne přijdou. Kolikrát už to vlastně za těch deset let dělal? Hodněkrát; i když je fakt, že většina pracovníků už si svou mzdu nechává posílat na bankovní účet, pořád je dost těch, kteří mají starý způsob raději.

Jindřich si lehce spočítal, že i po úterku bude mít dostatečnou hotovost na běžný provoz – tak akorát, jako každý normální týden. V trezoru má teď necelých sedm set tisíc korun; dnes se tedy žádné peníze odvážet nebudou.

—

Romana přišla ze školy pozdě – po odpoledním vyučování skoro ve čtyři hodiny. Těšila se, jak hned vyrazí s kamarádkami ven, ale Jiřina její nadšení zchladila. –„Máš ještě nějakou povinnost ne?“ Řekla jí stroze a neústupně. -„Je pozdě mami,“ snažila se Romana její rozhodnutí zviklat, ale matka na svém názoru setrvala. –„Si už dospělá,“ opět narážela na neshody mezi nimi, kdy se dcera snažila vymanit z mateřské péče, „se vším si poradíš sama, tak teď běž a zaplať tu pokutu!“

Romana měla zase vztek, nicméně se pouze v rychlosti najedla a vyrazila.

—

V hustém pátečním provozu dojel až na kraj ulice, vedoucí k dopravnímu podniku. Na sobě šněrovací boty, džíny, mikinu, bundu, rukavice; za pasem nabitou zbraň, na sedadle spolujezdce připravená kukla a hnědozelenožlutý pytel, který se dá rychle a jednoduše uzavřít stáhnutím tkaničky po jeho obvodu.

Státní poznávací značku překryl nenápadně už před domem, takže teď je dokonale připraven. Pozoruje hodinky na svém zápěstí, počítá každou minutu, ale ne s netrpělivostí, jaká by se snad dala očekávat. Teď v akci je úplně klidný.

Tak ještě jednou a naposledy. Vlítne dovnitř, zamíří na pokladní…. Ne! Plánování už bylo dost. Základní fakta jsou jasná a když, tak je schopen improvizovat.

Začíná pršet. Divný květen, pomyslí si, ale jemu se dešťová clona zrovna dnes hodí. Další znamení, že všechno dopadne dobře.

Je tři čtvrtě na šest – na vteřinu přesně -, když vyrazí.

Zastaví přímo před vchodem, nad nímž se vyjímá cedule s nápisem POKLADNA DOPRAVNÍHO PODNIKU. S kuklou přetaženou přes hlavu vběhne dovnitř.

—

Marián Horváth zametá podlahu dílny přímo sousedící s garáží plnou autobusů. V dopravním podniku je zaměstnán jako pomocník bez bližšího upřesnění co má vlastně dělat, ale bylo to jediné místo, které mu byl Úřad práce schopen nabídnout.

Není se čemu divit. Jeho rodina se ze Slovenska do Čech přestěhovala v době, kdy mu bylo dvanáct let a právě tím začaly jeho problémy se zákonem. Napřed menší přestupky, drobné krádeže v obchodech, pak větší krádeže a dokonce několik loupežných přepadení pro pár korun. Poprvé šel do vězení už v patnácti a stále se tam vrací, i když je mu již pětadvacet.

Práci přímo nesnáší. Nebyl vychováván jako budoucí zaměstnanec, žádný podřízený nebo dělník, nýbrž člověk, který se živí všemi možnými způsoby jak je může. Zametání podlahy, uklízení stolů nebo třídění všelijakých šroubků, matiček a podložek je tedy pro něj nesnesitelné.

V hlavě má jasno. První příležitost a s prací končí. Nebude dřít každý den od devíti do šesti jenom proto, aby konečně zapadl do české společnosti, k níž nepatří. Je Róm a Rómem zůstane – tak jako jeho předci, rodiče a sourozenci.

Zrovna dnes se rozhodl vypadnout dřív. Nenápadně se vytratí a chvíli před tři čtvrtě na šest už je na cestě z podniku.

—

-„Zavolej vedoucího! Dělej!“ Míří na Martu a řve chrčivým, trochu změněným, ale pevným hlasem. Jde z něj strach, který se zcela zřetelně odráží ve tvářích obou pokladních. -„No tak?“ Richard zaklepe hlavní zbraně o sklo. „Mam tě zabít?“ Marta stočí pohled ke dveřím do kanceláře, stále v šoku, neschopna jediného slova, stejně jako Květa sedící metr od ní.

Jindřich Malec slyší jasně, co se vedle děje. Pár vteřin zabere, než si naplno tu hrůzu uvědomí, ale pak sám od sebe projde dveřmi. Strach nemá, vždyť co na něm záleží? Zemřít nechce, na hrdinu si hrát nebude, ale ty dvě ženský v tom nenechá. Zvláštní, že na tohle žádný bezpečnostní předpis neexistuje, pomyslí si.

—

Romana zahne za roh do ulice nevrlá, že nemůže trávit čas po svém a musí řešit takové nesmysly, ještě k tomu v dešti. Co je tohle za život? Přemýšlí. Přesně tuhle větu musí matce co nejdříve říct! Je pátek odpoledne, pokutu mohla klidně zaplatit někdy příští týden, ale to ne. Máma si zrovna usmyslí, že musí jít hned! Bože, ať už je jí osmnáct, bude si moci dělat co chce.

—

Ano, přesně s tímhle chlapem při vyšetřování mluvil. Docela příjemný vedoucí pokladny, ale na tom teď nezáleží. City musí jít stranou.

-„Otevři dveře,“ přikáže mu hrubě. „Jinak budu střílet.“ -„Sou zamčené,“ odvětí Malec jak nejklidněji je schopen a sáhne do kapsy. Richard by se byl zasmál. –„No tak je odemkni,“ řekne stejně přísně.

Jindřich loví v kapse klíče.

—

Ani se nepřevlékl, Marián kráčí ulicí jen tak v montérkách a tričku, vůbec mu nevadí, že prší, v ruce cigaretu, z níž každých pět vteřin silně potáhne.

Právě se s konečnou platností rozhodl, že v pondělí už do práce nenastoupí. Přemýšlí, s jakým kamarádem co vykrade, aby měl co nejvíc peněz a mohl si patřičně užívat, když v tom si všimne pootevřených dveří Škodovky. Motor běží, Richard zanechal svůj vůz zcela v pohotovosti, protože odemykání a startování by se mu nemuselo vyplatit. Marián se rozhlédne, ulice je prázdná až na dívku kráčející proti němu, jinak jsou všichni schovaní před stále sílícím deštěm. A on se nemusí schovat? Má zbytečně moknout? Někdo si zřejmě zaběhl něco vyřídit do pokladny, nechal svůj vůz odemčený, tak proč toho nevyužít? Sveze se jím a pak ho buď někde odstaví, nebo prostě prodá. Stačí jen počkat, až mladá svědkyně projde. Stojí pár metrů od vozu a pozoruje, jak Romana otevře dveře pokladny a vejde dovnitř. Rychle přiskočí, sedne za volant, zavře za sebou, zařadí jedničku a šlápne na plyn. Ujíždí ulicí, na křižovatce zabočí doprava a za chvíli zmizí v dálce.

—

Uvnitř pokladny se otevřou dvoje dveře naráz. Jedny skrz přepážku, které odemkl Jindřich Malec hned potom, co vydoloval z kapsy klíče a našel ten správný, druhými vchází patnáctiletá Romana a ještě než si stačí všimnout něčeho neobvyklého, zase je za sebou zabouchne.

Richard se otočí, už už se chystal projít dozadu do kanceláře, jeho pohled se setká s dívčiným, vidí v něm náhlý děs, šok a překvapení, udělá rukou půloblouk a zamíří teď přímo na její hruď. Je smůla, že se jeho osudová dráha proťala zrovna s někým tak mladým, Romana bude mít možná doživotní trauma, pokud nemá silnou psychiku, ale s tím se už nedá nic dělat.

-„Poď sem!“ Vyzve jí ostře, ale dívka stojí ztuhle na místě, zády opřená o bílou stěnu, která má teď skoro stejnou barvu, jako její tvář. -„No tak, nic ti neudělám když mě poslechneš, tak sem pojď!“ Zopakuje Richard.

Romana vykročí kupředu. Dobře si uvědomuje, že ta věc v ruce velkého chlapa s kuklou na hlavě ji může zabít. Poprvé cítí strach ze smrti, bezmocnost, s níž se musí odevzdat do rukou toho vraha, jak si ho v duchu sama pojmenovala, a zároveň má i pocit, že žít prostě musí. Za každou cenu.

-„Všichni dozadu do kanceláře, ale rychle!“ Přikáže lupič a všichni bez hlesu poslechnou. -„Čelem ke zdi a ruce nahoru,“ pokračuje, gestem naznačí Malcovi, že on je výjimka a hlavní pistole ukáže na trezor. –„Odemkni to!“

Napadne ho, že zde ztrácí mnohem víc času, než plánoval – že můžou přijít další zákazníci, on je bude muset vzít sem dozadu k ostatním a nakonec tu bude zadržovat deset lidí. Bizarní představa.

Malec odemkne trezor, otevře jej a ustoupí tři kroky dozadu, takže Richard má cestu volnou. Pohledem těká mezi zajatci a balíčky bankovek,jež co nejrychleji přehází do svého vaku, šňůrkou ho uzavře a dvěma kroky se přesune k psacímu stolu, kde utrhne kabel telefonu. Určitě mají i mobily, bleskne mu hlavou, ale déle už se zdržovat nehodlá. Beze slova místnost opustí, dveře skrz přepážku za sebou jen přibouchne, vyběhne ven a zůstane stát jako omráčený. Jeho auto není kde jej nechal, ba dokonce nestojí nikde v dohledu, silně prší, on právě spáchal loupežné přepadení, jeden z nejhorších trestných činů, a nemá čím ujet.

Myšlenky se rozběhnou stejně rychle, jako se před pěti vteřinami zastavily. Ujde pár kroků po chodníku, rychle si stáhne kuklu a společně se zbraní ji vhodí do vaku. Ten si přehodí přes rameno a co nejrychleji kráčí ulicí.

Určitě už volají policajty, přemýšlí, zrychlí ještě víc a připadá si jako ten nejnápadnější člověk na světě. Budou tu do pěti minut, použijí majáky i sirény a dispečerka uvědomí i Útvar rychlého nasazení.

Rozběhne se. Může to vypadat, jako že spěchá schovat se před prudkým deštěm. Snad mu nikdo neuvidí do tváře. Na křižovatce zahne doleva, protože počítá, že policie přijede z druhé strany. Zpomalí, odvrací tvář od chodců schovaných pod deštníky, je mu zle z toho rizika, jež vůbec neplánoval a jež musí chtě nechtě podstoupit. Kdyby věděl, že z místa činu bude nucen jít pěšky, nikdy by se do loupeže nepouštěl. Taková hloupost.

—

Romana Havlíčková leží na zemi, v očích jen bělmo. Jindřich jí kontroluje tep a ukládá jí do stabilizované polohy, zatímco Marta svým mobilním telefonem volá policii a záchrannou službu. Dívka jako jediná nevydržela to napětí a zhroutila se, možná se bude ještě dlouho z toho hrozného zážitku vzpamatovávat, ale teď je důležité, že všem čtyřem zůstalo alespoň fyzické zdraví.

-„No tak holka, prober se,“ naléhá Jindřich a jemně Romanu plácá po tváři. „Už je to za náma.“ -„Hlavně, že sme živí,“ ozve se Květa. „Z tohodle se za chvíli probere.“ A skutečně – dívka otevře oči. -„Jak ti je?“ Zeptá se Jindřich, ale Romana mlčí. -„Vůbec nereaguje, vidíte ten pohled?“ Otočí se na Květu. „Je úplně mimo.“

Někdo rozrazí vnější dveře a za vteřinu už jsou uvnitř policisté. Zbraně v rukou drží úplně zbytečně, prohledají místnost a teprve pak sklopí hlavně k zemi. –„Objekt zajištěn,“ hlásí do vysílačky. O minutu později dorazí sanitka, zdravotníci naloží nehybnou dívku na nosítka o odvezou ji. Potom se rozbíhá vyšetřování.

—

Marián Horváth pochopitelně nemůže vědět, co všechno Richardovi způsobil a co ještě způsobit může.

Kdyby ho třeba zastavila policejní hlídka, odhalila by dvojité značky, zjistila by majitele vozu a z Mariána potom vypáčila, kde a kdy vlastně auto ukradl. Klidně by jim to řekl, protože pro něj už by ta informace navíc nic neznamenala.

Naštěstí se nehodlá moc dlouho projíždět. Napadlo ho, že by mohl s autem krást, což by byla pro Richarda katastrofa, jenže Marián teď mnohem víc potřebuje peníze. Zajede tedy za jedním známým překupníkem a Škodovku mu za patnáct stovek prodá.

—

Odemkne dveře od bytu, promočený od hlavy až k patě vejde dovnitř a v kuchyni hodí pytel na zem. Úplně rezignoval na utajení svého činu před rodinou, takže když z pokoje vyjde Denisa, nijak nereaguje. Sedne si za stůl a pokusí se o chabý úsměv.

-„Co se stalo?“ Manželka samozřejmě poznala, že se děje něco opravdu vážného. -„Kde jsou děti?“ Odpoví Richard otázkou. -„Hrajou si v pokoji.“ -„Dobře… Podívej se do toho vaku Deniso.“

Žena přistoupí a udělá, oč ji manžel žádá. Ztuhne. Čelo jí orosí pot a nohy se jí rozklepou tak, že se musí okamžitě posadit přímo na podlahu. –„Cos… to… udělal?“ Koktá. Nedokáže si zatím připustit, že její dedukce jsou správné. Zřejmě se plete – jistě. Až Richard odpoví, bude se sama sobě smát a v duchu žádat o odpuštění za své zlé myšlenky. Nebo spí a tohle je sen?

-„Přepadl jsem pokladnu dopravního podniku.“ Ne – není to sen. „Je to hodně peněz. Použil jsem služební zbraň a kuklu co jsi viděla.“

Chce jí říct úplně všechno. Potřebuje pochopení, potřebuje, aby mu řekla, že udělal správně. -„Musíš se jít přiznat,“ řekne místo toho. Richard se zhluboka nadechne. –„Čekal jsem to,“ pokývne hlavou, „ale co ty? A co děti?“ -„Nemohla bych s tebou žít. Brala jsem si policajta nezapoměls?“ -„Ne.“ -„Muže, co ctí a chrání zákon. Spravedlnost…“ -„Já vim…“ -„O děti se postarám. I o sebe,“ odmlčí se, „a počkám na tebe. Až tě pustí, všechno urovnáme a budem žít dál.“ -„Bojim se, že to tak nebude. Že na mě zapomeneš Deniso.“ -„Ne, počkám na tebe.“ Z očí jí tečou slzy. „Vždyť tě miluju, opravdu tě miluju.“ Rozbrečí se naplno. Richard si klekne vedle ní, oba se obejmou a pak políbí. -„Taky tě miluju.“ Vstane. „Dětem něco namluv. Za pár let jsem zpátky.“ Odchází, s vakem přes rameno a v promočeném oblečení, přímo na nejbližší policejní stanici.