Milan Kubát má výstup na podzim, z čehož je v posledních týdnech dost nervózní. Na rozdíl od té šťastnější části spoluvězňů totiž nemá kam jít, nemá domov, kam by se mohl alespoň přes zimu uchýlit a nemá ani rodinu, která by mu v těžkých začátcích hned po propuštění pomohla.
Leží na ustlaném vězeňském lůžku a přemýšlí nad tím, co ho tentokrát venku čeká. Má už jisté zkušenosti, protože tenhle výstup nebude jeho první a jak smířeně předpokládá, tak ani ne poslední. Dle jeho názoru mu nic jiného nezbývá. Nemá kde bydlet, kromě pár kusů oblečení ve vězeňském skladu nemá žádný majetek, soudní exekutoři jej budou uhánět kvůli dluhům, jež za jeho život dosáhly k astronomickým výšinám, a s popsaným trestním rejstříkem nesežene ani práci. No co. Pracovat stejně neumí a něco podřadného dělat nechce. Radši bude dělat to, v čem je nejlepší – tedy krást.
Ve svých osmadvaceti letech je ve vězení už popáté. V patnácti začal krást v obchodech i větších supermarketech, v osmnácti jej poprvé zavřeli za vloupání do trafiky. Tenkrát se ho rodiče nadobro zřekli, takže se o sebe musel začít starat sám. Podruhé seděl za vesnickou samoobsluhu, potřetí za kanceláře v centru Prahy. Když mu bylo čtyřiadvacet, vrhl se na vykrádání bytů a rodinných domků. Právě za ně dostal čtvrtý i pátý trest, z nichž mu ten poslední –osmnáctiměsíční- nyní končí. Uvědomuje si, že jeho život je kolotoč s častými návraty do kriminálu, ale nemá vůli něco na tom měnit. Chtěl by mít štěstí a v nějaké vile najít hromadu peněz či zlatých šperků, to jediné by ho snad na nějakou dobu zachránilo.
Vstane z postele, za chvíli přijde dozorce a vyhlásí nástup na večeři, takže se musí připravit. V první řadě si ubalí a zapálí cigaretu, pak se podívá do malého zrcadla zavěšeného na stěně.
Zrovna dnes odpoledne byl na oddíle holič, takže si nechal naposled před propuštěním zkrátit své hnědé vlasy na délku jednoho milimetru. Dřív by ve mně každej viděl mukla nebo vojáka, pomyslí si, ale dneska je skoro holá hlava normální. Pod oblečením skryje tetování na rukou i nohou a bez problémů zapadne mezi běžnou společnost. Stosedmdesátpět kilogramů vážící mladý člověk s obličejem nepoznamenaným životní dřinou, spíš konzervovaným kriminálem, vypadá minimálně o pět let mladší, než ve skutečnosti je.
Jenom ty zuby….. Vycení je na sebe. Chybí mu už tři. Nechá si udělat náhradní, utěšuje se, ale tak nějak ví, že na tyhle věci nebude mít venku čas. Možná v příštím trestu…
—
Na cestu do rodného města, kde má na úřadě trvalé bydliště, a na jídlo během prvního dne mu dali pětset korun. Dost málo vzhledem k tomu, že cestuje jen v tričku, starých džínách a teniskách zakoupených na tržnici. Rád by si pořídil koženou bundu –možná ji najde někde v bytě- a nové boty – ty si chce koupit ve značkové prodejně, jenže dalších tisíc korun, které dostane od kurátora, mu také nestačí. Kde má dnes v noci spát?
Jede vlakem, v kupé sedí sám a kouří cigaretu – to jediné, co si zatím kromě jízdenky koupil. Má docela strach, ale nad tím teď nepřemýšlí. Je pátek, do cílové stanice dorazí až odpoledne, a musí stihnout oběhnout úřady. Zvlášť ta tisícovka je důležitá.
Vychutnává svou čerstvě nabytou svobodu. Krásná věc. Člověk si neuvědomí, že ji má, dokud ji neztratí. Ale ten nádherný pocit, když ji zas dostane zpátky, je k nezaplacení. Možná si měl koupit láhev alkoholu – na oslavu.
Co kdyby zkusil žít jinak? Ještě jeden jediný poslední pokus změnit osud a stát se spořádaným občanem české společnosti. Půjde na ubytovnu, najde si práci…klidně mytí nádobí, kopání výkopů…cokoliv legálního. K smíchu. Co bude ten první měsíc, než dostane výplatu, jíst? Do čeho se oblékne? Jak zaplatí i tu nejlevnější hnusnou ubytovnu?
„Máte kde bydlet?“ Ptá se kurátor, ale on jako pokaždé jen zakroutí hlavou. „Tak tady máte tisíc korun a seznam ubytoven i s adresami. A nezapomeňte se přihlásit na úřad práce…“
Ne, to nezapomene. Potřebuje podporu v nezaměstnanosti a možná se někdy bude hodit zaplacené zdravotní i sociální pojištění.
Než oběhne pracovní a sociální úřad, začíná se stmívat. Má hlad a je mu zima. Zajde na wietnamskou tržnici, kde si za čtyři stovky koupí bezcennou bundu – tu první noc v ní snad nějak přežije -, v malém krámku si koupí dvacet deka salámu s pěti rohlíky a zamíří do jednoho ze supermarketů, kde mají otevřeno až do osmi nebo i déle. Normální obchod s nářadím už nestihne.
Nakoupí všechno, co nutně potřebuje. Švédský klíč, šroubovák – ten co nejkvalitnější -, malé páčidlo a malou svítilničku na jednu tužkovou baterii. Je nejvyšší čas, aby se poohlédl po prvním bytě nebo domku. Chce si nějaký vytipovat ještě než půjdou jeho obyvatelé spát. Zjistí si předem, jestli odjeli někam na víkend – v tomhle ohledu má štěstí, že je pátek – a pokud ano, těsně nad ránem půjde na věc.
Chodí po městě, klepe se zimou, protože nekvalitní materiál bundy jej nedokáže ochránit před ostrým studeným větrem a neudrží ani jeho vlastní tělesné teplo.
V kapse má poslední stovku. Aby se zahřál, koupí si ve večerce placatku čtyřicetiprocentní vodky a usedne na lavičku v nedalekém parku. Je v jedné ze starých čtvrtí města plné vil postavených ještě za minulého režimu. Má je teď přímo naproti sobě, upíjí vodku a pozoruje osvětlená či tmavá okna; zahrady, kde možná pobíhá hlídací pes, jehož odtud přes živý plot nevidí. Uvědomí si, že nekoupil sprey se slzným plynem, jímž by případně vyřadil psa z provozu. No nic. Snad bude mít štěstí.
—
Milada Sadilová měla jet na chalupu už odpoledne. Bohužel pro ní a její děti – třináctiletou dceru Dianu i desetiletého syna Jakuba -, měla moc práce v domácnosti, v zaměstnání se zdržela déle než obvykle a navíc musela nakoupit na celý víkend. Jenže tohle má být před zimou poslední sobota a neděle v přírodě, děti to moc dobře ví, mají to slíbeno, takže vyrazí i teď večer. Do devíti snad dojedou.
Ve svých třiačtyřiceti letech zůstala bez manžela, s nímž byla vdaná celých patnáct let. Rozvedl se s ní, nechal jí sice jejich domek bez nároků na finanční vyrovnání, ale s podmínkou, že první patro bude až do své smrti obývat jeho otec, její tchán a pro děti dědeček, Antonín Sadil. Starat se o něj nemusí, to je pravda, ale nějakou práci s ním přece jen má; k tomu živí dvě děti a navíc psa Jerryho, německého ovčáka, který toho sežere víc, než by si přála. Každý měsíc jen tak tak vyjde s výplatou, dře, a starý Sadil nehne ani prstem, aby třeba v domácnosti pomohl, dokáže jí jen otravovat život pokaždé, když se rozhodne sejít dolů ze schodů, většinou pod záminkou rozhovoru dědečka s dětmi.
Zrovna teď, když má nejvíc práce s přípravou na cestu, je dole v její kuchyni a okouní. -„To jedete takhle navečír?“ Ptá se dětí a vzápětí Milady: „Nezbláznila ses? Chceš aby se jim něco stalo?“ -„Co by se jim mělo stát?“ Odpovídá mu klidně, jen tak už se vyprovokovat nedá. -„Cože?“ Šklebí se tchán – aha, už zase si neuvědomila, že špatně slyší. -„Nic se jim nestane,“ zopakuje dostatečně hlasitě, připadá si docela hloupě, když se musí bavit o takových věcech. Nemusí se přece zpovídat z toho co dělá, ale jak má starého muže v mezích slušnosti odmítnout? Jak se ho má zbavit? -„Měla bys bejt dneska doma Milado, ject na chalupu můžete zejtra hned ráno,“ pokračuje muž, ale děti sami matce pomohou: -„My chcem ject teď dědo,“ dají najevo svůj názor skoro křikem, takže nehrozí, aby je nedoslýchavý Sadil neslyšel. –„Jak chcete…,“ zamračí se aspoň na Miladu a uraženě odchází zpět po schodech nahoru do prvního patra. Bude se, tak jako každý večer, dívat na televizi.
Milada vezme tašku s jídlem a zkontroluje, jestli i děti mají své batohy. –„Tak deme,“ řekne jim a když vyjdou, zamkne za sebou hlavní vchod. Dělá to tak vždycky bez ohledu na to, jestli je Antonín doma; zloděje by totiž dle jejího názoru stejně neslyšel a pokud ano, myslel by si, že je to třeba ona. Na tchána se prostě nikdy v ničem nespoléhá a chová se, jakoby ani neexistoval.
—
Milan přišel právě včas. Polovinu vodky má v sobě, kouří pátou cigaretu a vidí, jak žena s dětmi nasedá do rodinného vozu –asi Opel, nějaký kombík, odhaduje na tu vzdálenost- a co mu udělá největší radost je pes, kterého berou do auta sebou.
Podle tašky, jíž nesla žena v ruce, to vypadá na delší čas strávený mimo domov – možná chata či chalupa -, ale je už docela pozdě, takže je nutné připustit i jiné verze: Matka může vézt děti bývalému manželovi, který na ně má o víkendu nárok, nebo je veze na návštěvu k prarodičům a sama se třeba už za půl hodiny vrátí. Možné je všechno, ale tenhle obrázek odjíždějící rodiny ve spojení se všemi zhasnutými světly v domě mu k rozhodnutí stačí. Dnes v noci tuhle vilu udělá.
Vlastně by jich mohl udělat víc, napadne ho, bude mít přece spoustu času. Jde ulicí směrem zpátky do centra a opět pozoruje okna; najde ještě jeden domek, kde jsou všechna úplně tmavá. Jako u toho předchozího si zapamatuje číslo a pokračuje dál. Zbývá mu minimálně pět studených hodin, než bude moci začít, ale teď, když už má jasný cíl, je snad nějak přežije. Má jistotu, že aspoň jednu z těch vil vykrade a těší se na to jako na placený adrenalinový sport.
Takže pět hodin…co bude zatím dělat? Flákat se po městě? S třiceti korunami v kapse asi jinou možnost nemá. Maximálně může zajít na jedno pivo, jenže to mu moc nepomůže.
Na chodníku míjí bezdomovce tlačícího před sebou malou kárku, do níž nejspíš sbírá starý papír nebo kovy, které pak výkupu surovin prodá. Je špinavý, zarostlý, na sobě má montérky, jež zřejmě nikdy nesundavá. Odpad společnosti…, ale jaký je mezi nimi rozdíl? Milan v tom má jasno. Tomu člověku sice nehrozí, že jej zavřou, jelikož se vlastně živí legálně, jenže už nemá šanci dostat se ze dna. Je bezcenný. Za těch pár korun, co dostane ve sběrně, si koupí to nejlevnější lahvové pivo, přespí někde na nádraží nebo v krabici od ledničky a ráno začne sbírat nanovo. Na rozdíl od něj má tedy on – zkušený zloděj – šanci na normální život, šanci na peníze, a navíc při každé krádeži prožívá vzrušení, na němž už je zřejmě i závislý. Nedokázal by dělat něco jiného – je sice také bezdomovec, jenže na úrovni.
Potkává další lidi. Ženu –zřejmě matku – spěchající domů s posledními nákupy; mladého muže v obleku nasedajícího do drahého zahraničního vozu; dělníka schváceného celodenní prací na stavbě; partu puberťáků, chlapce i nalíčené dívky, mířící za zábavou, a spoustu dalších. Každý má své starosti, své plány, každý je jiný, ale většina z nich má někoho, kdo na něj čeká, koho má rád nebo dokonce miluje.
Milan je sám. Připadá mu, že on jediný nemá nikoho, s kým by si třeba jen promluvil, zasmál se…, ženu, jíž by mohl pohladit, pomilovat se. Jakmile vydělá první peníze, zaplatí si prostitutku – tu po nuceném celibátu ve vězení opravdu chce -, jenže ta mu žádný citový vztah nenahradí. Uspokojí ho jen fyzicky.
Sní o malém bytu ve staré čtvrti, ale klidně i na sídlišti, kde by si vybudoval svůj domov. Jasně – s prvními penězi zajde do realitní kanceláře a nějaký si hned pořídí. A potom vybavení – ledničku, pračku, nábytek, televizi, video a rádio. Hudbu poslouchá rád, televizi by klidně oželel, ale rádio nikdy. To mít prostě musí.
Pak si najde ženu a domov, který zařídí, bude jejich společný. Bezstarostně se budou milovat v noci i ve dne, postarají se jeden o druhého a on pouze jednou týdně vyrazí do ulic, aby nakradl peníze na živobytí. Vždy bude mít dost času přesně si své cíle vytipovat, takže nehrozí, že by ho zavřeli za nesmyslné chyby, kterých se vždy v minulosti ve stresu dopustil.
Je mu zima a opět cítí svůj prázdný žaludek. Potřeboval by jít na věc, jenže když nevydrží čekat na správnou hodinu, spáchá tím právě onu chybu, která mu může být osudná. Zrovna v pátek musí navíc čekat déle než ve všední den, protože lidé chodí spát později – tím déle pak trvá, než se dostanou do stavu nejhlubšího spánku, který Milan ke své práci potřebuje. Sousedi bývají nevyzpytatelní.
Kroky ho zanesou na hlavní nádraží, odkud dnes odpoledne odešel. Hala je stabilně vytápěná, za poslední peníze si koupí obloženou bagetu a usedne na prázdnou lavičku pro čekající cestující. Mohl by tu takhle sedět celou noc a nikdo by si ho nevšiml, běda ale, kdyby si na lavičku lehl a třeba usnul. Hlídkující strážníci by ho probudili a až by se ukázalo, že nemá zakoupenou jízdenku a nečeká tudíž na vlak, vyhodili by ho ven. To nechce – je rád v teple -, takže sedí a kouká na velký ciferník hodin na zdi vlevo od sebe. Ještě dvě hodiny a vyrazí.
—
Téměř sedmdesátiletý Antonín Sadil je bývalý voják z povolání. Za totalitního režimu byl vysoce prověřenou osobou a jako bezchybný dostal důvěru zároveň s místem velitele malé posádky mající na starost zabezpečení skladu raketových zbraní. Na svou práci, jíž považoval za poslání, byl ve své době patřičně hrdý, ale nyní o tom moc nemluví. Nemá důvod a stejně by ho nejspíš nikdo neposlouchal. Jeho minulost ve spojení s dnešními komunistickými názory Miladu nezajímají (dokonce má pocit, že jím za ně opovrhuje), syna má bůhví kde a vnoučata mu zatím nejsou schopna porozumět.
Vypne televizi, chtěl by jít spát, ale už teď ví, že tak lehké to mít nebude. V posledních letech má se spánkem čím dál větší problémy, dokonce kvůli tomu navštívil lékaře, který ho poslal za psychiatrem, ten mu předepsal nějaké léky a tablety, jež by ho měly uspat, jenže za prvé je ze zásady proti jakékoli chemii a za druhé mu stejně moc nepomáhají. Ulehne tedy do postele s tím, že se napřed pokusí zvládnout to bez nich.
—
Milan otevře oči. Při pohledu na ručičky hodin si uvědomí, že přece jen proti své vůli na chvíli usnul a že už může v klidu vyrazit.
Ruce zasune hluboko do kapes džín, opustí teplou nádražní halu a zamíří k předem určenému cíli, přičemž se snaží vyhýbat frekventovaným místům, aby předešel náhodné policejní kontrole. Má u sebe nářadí, které by znamenalo minimálně několik hodin strávených na stanici, což je věc, o kterou teď zájem nemá.
Díky oklikám stojí před první vilou o čtyřicet minut později, než kdyby šel normální cestou. Ještě jednou obhlédne terén – žádný pes na něj neštěká – a stiskne tlačítko domovního zvonku.
—
O šedesát metrů dál se Antonín neklidně převaluje, snaží se usnout bez chemických prostředků, ale nakonec svůj marný boj vzdá. Sáhne na noční stolek, spolkne tabletu Rohypnolu a zapije ji čistou vodou z připravené sklenice.
—
Ani dlouhým zvoněním nikoho nevzbudil – nikde v domě se nerozsvítilo a nikdo nevyšel ven -, takže se lehce přehoupne přes plot do zahrady a plíživým krokem dojde až k hlavním dveřím. Ihned zhodnotí situaci. Zámek FAB není zapuštěný, skoro centimetr vyčuhuje ven, takže nemusí sundavat ani štítek. Vezme švédský klíč, ve vodorovné poloze jej dotáhne kolem mosazné fabky a krátkým lehkým pohybem ze strany na stranu zámek rozlomí. Přesně v polovině, tam, kde jazýček ovládá západku, nevydržela tenká vrstva mosazi spojující vnitřní a vnější část zámku i to malé napětí, které Milan vyvinul. Teď může onu část, kam se zvenku zasouvá klíč, bez problémů vytáhnout a uvnitř si odemknout obyčejným šroubovákem.
Potichu projde cizí předsíní, svítilnou přejede po věšáku nenalezne-li koženou bundu, jíž si tak přeje a v kuchyni projede všechny police. V království hospodyněk bývají peníze v hrnečcích nebo společně se složenkami, které je třeba zaplatit, v nejrůznějších košíčcích. V této domácnosti to však očividně funguje jinak, takže projde do obývacího pokoje, bez povšimnutí mine televizi i ostatní domácí elektroniku, kterou se v dnešní době krást nevyplatí, a skončí v ložnici. Je hrdý na svůj cit – svou zvláštní zlodějskou schopnost odhadnout podle bytu či domu povahu jeho majitele a tím i místo, kam ten či onen člověk peníze schovává. Pokud ovšem nějaké doma má. Postupně otevře zásuvky nočních stolků – jeden je jasně užíván ženou a druhý mužem, takže tahle manželská postel zřejmě svou funkci plní – a v tom ženském nalezne malou šperkovnici, jejíž obsah si bez přemýšlení a bližšího zkoumání přesype do kapsy. Hledá dál – v šatníku pod spodním prádlem i v kapsách sak zavěšených na ramínkách ve velké šatní skříni -, ale bez výsledku.
—
-„Tak to už přestává všechno!“ Zuří nahlas Sadil, je po druhé hodině ranní a on ještě nezamhouřil oka. -„Zatracená chemie,“ mumlá už potichu a natáhne se pro další dvě tablety, které okamžitě spolkne.
—
V prvním patře jsou dva dětské pokoje. Věk potomků Milan odhaduje na víc jak patnáct let – jsou to tedy už odrostlejší kluci -, ale ani v jejich pokojích žádné peníze nenajde. Uběhla hodina a nemá smysl se tu dál zdržovat. Měl holt trochu smůlu, ale osud má ještě možnost vše napravit. Opatrně vyjde ven a zamíří ke druhému dnešnímu cíli.
V ulici je klid, vypadá to, že všichni okolo spí, ale když dorazí k vilce Sadilových, dostane vztek. Ve vedlejším domě se i přes tuhle nekřesťanskou hodinu svítí a okna jsou navíc směrem na vchod, kudy se chtěl dostat dovnitř. Co teď? Musí holt změnit plán.
Jako v prvním dnešním případě přeskočí plot (raději ani nezvoní, aby třeba nevzbudil nežádoucí pozornost), ale místo ke dveřím obejde domek zezadu. Poklekne u malého sklepního okénka, sundá si bundu, kterou koupil odpoledne na tržnici, z tašky vytáhne páčidlo a skrz látku jím rozbije sklo.
—
-„Bože, za co mě trestáš? Proč zrovna já nemůžu spát?“ Antonín se posadí na posteli, urovná pomuchlanou deku, pod níž se už několik hodin snaží o spánek a chvíli jen tak zírá do tmy. Dle předpisu má brát před spaním jednu tabletu Rohypnolu, spolkl už tři, takže kde je chyba? Natáhne se k nočnímu stolku a z plata vyloupne další dvě. Snad mě to nezabije, pomyslí si a hlavu zaboří zpět do polštáře.
—
Střepy dopadly na betonovou podlahu s rámusem, který ho donutil pár minut přikrčeně čekat a poslouchat okolí. Jakmile získal aspoň nějakou tu jistotu, že si hluku nikdo nevšiml, protáhl se dovnitř a skočil.
Opatrně se pohybuje mezi harampádím shromažďovaným zde možná i několik desítek let, najde schůdky a za chvíli už stojí v předsíni. Opět si posvítí na věšák, pak najde kuchyň, postupuje stejně jako před chvílí, zběžně prohlédne obývák i ložnici, ale opět nenajde nic hodnotného. Netuší, že Milada Sadilová si drahé šperky dovolit nemůže a ty co měla, už dávno v nouzi prodala.
I vybavení tu je chudší než vedle, odhaduje Milan, takže peníze mít tyhle majitelé také nebudou. To samozřejmě není vždy pravidlem, ale vidí úplně jasně, kdo zde bydlí. Dětský pokoj je naproti kuchyni – dvě děti a svobodná matka – rodina, jíž viděl odjíždět.
Zbývá patro. Netuší, kdo by mohl bydlet tam, když všichni mají pokoje dole, ale za zkoušku nic nedá. Vystoupá po schodech, projde jakýmsi obývákem s jedním křeslem a starou televizí, pokračuje přes malou kuchyňku – zřejmě vůbec nepoužívanou – a otevře dřevěné dveře do další místnosti. Jeden stůl s židlí, tmavěhnědá starožitná šatní skříň, noční stolek z téhož druhu dřeva a rovněž ipostel. Paprsek světla přejede někomu přes obličej.
Milan ztuhne a v duchu zakleje. Situace se změnila. Není to rozhodně poprvé, kdy vykrádá byt za přítomnosti jeho spících majitelů, ale teď s tím vůbec nepočítal. Celou dobu se sice pohyboval potichu, jak je jeho zvykem, ale v tomhle případě, když měl být dům prázdný, se zas tak moc nesnažil. Je možné, že by toho dědka nevzbudil? Netuší, že starý Sadil je téměř hluchý. Co má teď dělat? Měl by asi co nejrychleji vypadnout, jenže na druhou stranu nemá důvod. Pokud se ten člověk probudí, nebude přece těžké mu utéct; hladina adrenalinu v krvi stoupá a zvláštním způsobem ho přitahuje ona velká skříň u zdi naproti. Lehce našlapuje, přejde pokoj, s nemalým vrznutím almaru otevře, zkontroluje pohyb na posteli –žádný nevidí- a přehrabuje se napřed v košilích na ramínkách, potom i dole v nějakých hadrech a nakonec v malých poličkách u pravé stěny.
—
Ani by ho nenapadlo, že Antonín Sadil nespí. Leží se zavřenýma očima v jakémsi polospánku navozeném Rohypnolem a Milana nevnímá jen zásluhou svého špatného sluchu. Opět přemýšlí nad tím, že ta zatracená chemie mu nepomáhá, zase v něm pomalu narůstá vztek a nakonec oči otevře. Civí do stropu zcela bez hnutí, pak otočí hlavou směrem k nočnímu stolku. Zrak mu zatím slouží bezchybně, takže i přes tmu vidí dobře. Nějaký muž, jehož nezná, se přehrabuje ve skříni; ano – v jeho vlastní skříni na oblečení ! Je v šoku. Spí a tohle se mu jen zdá? Má halucinace? Ne, musí si připustit realitu: V domě je zloděj.
—
Kdyby teď Milan zpozoroval, že starý muž oči otevřel, bezpochyby by ještě stačil utéct. Prostě by vyšel z místnosti, seběhl schody, otevřel okno třeba v kuchyni, vyskočil do zahrady a odtud přes plot zpátky na ulici. Jak jednoduché. Než by se dědek vzpamatoval, (zadržet by se ho snad nesnažil), a zavolal policii, byl by už dost daleko a v relativním bezpečí.
Jenže je až moc zabrán do práce. V poslední poličce úplně u země právě našel malou papírovou krabičku jakoby na fotografie. Ale proč by je někdo tak schovával? Vzrušen odklopí víčko – konečně se na něj usmálo štěstí. Uvnitř kdysi bílá obálka, zažloutlá časem, a v ní svazek bankovek. Samé pětitisícovky, dědek musel šetřit, pomyslí si a vstane.
—
-„Stůj!“ Zařve Sadil. Stojí vedle postele, předchozí šok vystřídaly staré vojenské instinkty, sáhl do nočního stolku pro starý revolver, který si koupil na obranu už před deseti lety a je připraven jej stejně jako za mlada použít. -„Ani se nehni !“ Dodá přikazujícím tónem stejně hlasitě, ale Milan se k němu přesto otočí čelem. Vidí zbraň a v oblasti žaludku ucítí mrazivé svírání. I to se může stát. Drze vlezl někomu domů a ten někdo si to nechce nechat líbit – navíc je schopen svůj domov ubránit, což je ta nejhorší kombinace.
Sadil natáhne volnou ruku a rozsvítí lampičku na nočním stolku.
-„Polož tu obálku,“ poručí a Milan jeho rozkazu uposlechne; dělá to nerad, ale jinou možnost nemá. Nebo se může z téhle situace dostat? Ten dědek pravděpodobně zavolá policii – byl venku jeden jediný den a má jít zpátky do kriminálu? Takový je zřejmě osud, ale může ho změnit?
-„Buďte prosím v klidu,“ pokusí se o konverzaci. „Nic sem vám tu nevzal, peníze máte zpátky,“ zvedne dlaně do výše ramen, aby svá slova potvrdil, „takže…nemůžete mě pustit?“ Antonín se zašklebí. –„To nepřipadá v úvahu mladý muži, ty jeden grázle, teď sejdem dolu a odtud zavolám policii.“ Pohne hlavní revolveru, čímž naznačí, že Milan má jít před ním.
Společně projdou kuchyní i obývákem a potom dolů po schodech do Miladiny kuchyně – na jediné místo, kde je v domě telefon. Sám Antonín jej vůbec nepoužívá, takže nepovažoval za nutné pořídit si přípojku ani mobilní přístroj, který by stejně ovládat nedokázal. Není zvyklý přizpůsobovat se novým věcem.
Vytáčí číslo. Tak to je tedy zase konec? Milan uvažuje: To jsem toho moc nedokázal. Kde je ten vlastní byt, rádio, žena a spokojený život bez starostí? Ani tu prostitutku si nezaplatil. Kolik dostane tentokrát? Dvě vily – z jedné si odnesl usvědčující zlato, které má v kapse, druhá vloupačka bude ve stádiu pokusu. Pro recidivistu dva roky jak vyšitý.
-„Dobrý den, tady Antonín Sadil,“ poslouchá starocha u telefonu, stále na něj míří revolverem, ale opravdu je schopen jen tak zastřelit člověka? Nebo by mířil na nohy? Trefil by se?
-„Bydlím v Husově kolonii číslo deset a chci nahlásit vloupání… lupič je stále v domě, můžete hned přijet?“
Má zkusit utéct? Pár kroků do předsíně, dveře budou asi zamčené, nebude riskovat zbytečnou cestu a poběží rovnou do sklepa, proplete se tím bordelem a vyleze oknem, jímž se sem před dvaceti minutami dostal. Dědek nebude tak rychlý, aby ho pronásledoval, ale co když po něm vystřelí?
-„Ano jistě, počkám u aparátu….,“ hovor končí, hlídka už je možná na cestě, zbývá asi poslední šance. Milan napne všechny svaly a rozběhne se na vzdálenost tří kroků ke dveřím z kuchyně.
—
-„Dobrý den, tady Antonín Sadil,“ představí se ženě na druhém konci tísňové linky. Hlaveň zbraně má nepřetržitě směrem na zloděje, ruku má i přes svůj požehnaný věk jistou – určitě se trefí, pokud se ten parchant o něco pokusí. -„Co si přejete pane?“ Ptá se hlas ve sluchátku. -„Bydlím v Husově kolonii číslo deset a chci nahlásit vloupání… lupič je stále v domě, můžete hned přijet?“ Odpoví.
Ten kluk je ještě mladej, ale jak drzej! Jak si může někdo něco takového dovolit? Lézt v domě a hrabat se mu ve skříni, zatímco on leží v poklidu na posteli? Čeho by byl tedy schopen, kdybych neměl zbraň? Antonín přemýšlí. Ne – jestli se ten kluk pokusí o útěk, rozhodně ho nenechá. Zabít ho nechce, to rozhodně ne, i když by si to možná zasloužil, ale zastaví jej v každém případě.
-„Hned vám tam pošlu hlídku, můžete zůstat na příjmu?“ Informuje dispečerka.
-„Ano jistě, počkám u aparátu….,“ souhlasí; žena se na malou chvilku odmlčí, chtěla by pokračovat v hovoru, ale už není čas. Ten kluk se tváří hrozně divně, najednou se jeho výraz změní ještě víc a rychlostí sprintera se rozběhne jak ze startovního bloku.
—
Sadilovy reflexy jsou rychlejší než Milanovy kroky. Udělá pouze dva, zbývá jeden jediný, aby proběhl dveřmi za roh, ale ten se mu nezdaří, jak by si přál. Uslyší ohlušující ránu, ucítí palčivou bolest v pravém stehně a pod jejím vlivem padne na zem, jen tak tak, že si nerozbil hlavu o futro.
-„Varoval jsem tě,“ procedí skrz zuby Antonín. „Myslíš, že tou zbraní na tebe mířim pro zábavu?“ Milan neodpovídá, beztak už je všechno úplně zbytečné. Oběma rukama svírá své zraněné stehno, cítí teplou krev vytékající z rány po kulce a všimne si i modrého světla majáku přicházejícího sem oknem z ulice. Museli být někde za rohem, že tu jsou tak rychle, pomyslí si ještě a upadne do bezvědomí.
Po ošetření a transfůzi krve – ztratil jí celkem dost – ho převezli do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Samozřejmě – soud na něj uvalil vazbu, teď bude chvíli trvat, než mu vyměří trest za dvě vloupání a zdravého jej pak eskortují do některé z věznic s ostrahou.
Ani pro Antonína Sadila však všechno neskončilo. Kdyby žil například ve Spojených státech amerických, byla by obrana jeho domova brána jako přiměřená, jenže v Čechách je zákon jiný. Vyšetřovatel mu sdělil obvinění z úmyslného ublížení na zdraví, navíc, jak se sám Sadil přiznal, spáchaném pod vlivem větší dávky Rohypnolu, a teď čeká na soud, kde bude Milan v pozici svědka. Radost z toho nemá.
Až ho po dvou letech znovu propustí, bude mu třicet, opět vyjde bez ničeho, bez budoucnosti, bohatší pouze o v pořadí šestý výkon trestu. Zase může jen snít o tom, co se svým životem podnikne. Je už snad navždy v tom zběsilém kolotoči ztracený? Doufá, že ne, ale zároveň si musí chtě nechtě přiznat nepopiratelnou skutečnost, jíž minulost jasně dosvědčuje.
Možná bude mít příště štěstí. Možná najde velké peníze, jako se mu to podařilo teď, jenže jejich majitel jej o ně připravil, postřelil ho a poslal zpět do kriminálu. Příště hned uteče, když zjistí, že v domě či bytě není sám, protože tohle se mu určitě nevyplatilo. Najde peníze, pořídí si byt, do něj pračku, ledničku, televizi, video a rádio. Pak si najde ženu, s níž bude bezstarostně žít. Milovat se. Krást bude jen jednou týdně…..