Chci svoje malé internetové vydavatelství. Tři až pět větších webů zastřešených jedním, někdo by to možná nazval mediální dům. Musel jsem přemýšlet, jak se k tomu postavit.

Pozorováním jsem zjistil, že lidé chtějí stálý přísun nové „zábavy“. Prolétnou denní přehled článků a už by chtěli další, téměř nikdo nečte články staré, odkazy na archiv jsou tak na webu většinou zcela zbytečné. Řekněte sami, jestli vás zajímá, co se psalo v únoru minulého roku jenom proto, že jste zrovna ten měsíc měli dovolenou a offline se váleli někde v teplých krajích na pláži.

Když budete psát na svůj web dva články denně, návštěvnost vám poroste závratným tempem – na vašem webu bude pořád co číst a lidi se budou často vracet. Začnou komentovat vaše články, donutíte je přemýšlet, protože jaksi podvědomě tuší (i když možná nepsrávně), že když tady je tolik nového obsahu, čte to asi hodně lidí a je to tak nějak informačně zajímavé, protože je to stále aktuální. Jenže pak si dáte třeba dva měsíce pauzu a (skoro) o všechno přijdete. Budou k vám chodit lidi z vyhledávačů, takže návštěvnost sice tolik neklesne, jenže lidi komentující tři roky staré články a dožadující se podrobnějších informací, to je něco, co zrovna nepotřebujete.

Podle mě jsou dvě možnosti, jak web založený na publikovaní nových článků provozovat:

1. Chrlit „velké“ množství článků. Nevýhodou jsou velmi vysoké náklady (aspoň pro mě) a sklouzávání k pochybnému obsahu zpíchnutému na rychlo, protože něco prostě vyjít musí, když jsou na to čtenáři zvyklí. Jakmile si jednou stanovíte, že budete publikovat jeden článek denně, budete se toho muset držet. A co pak budete dělat, když externí publicista nedodá slíbený článek včas? Co když onemocníte? Je mnoho případů, kdy to prostě bude hodně na hraně, nebo to prostě nezvládnete. Pokud navíc nebudete včas reagovat na důležité události, budete minimálně divní. Čím později pak článek vyjde, tím kvalitnější musí být. Tím více informací musí přinášet. Pokud tomu tak nebude, čtenáři odejdou k rychlejší konkurenci.

2. Vydávat menší množství článků, ovšem pokaždé precizně zpracovaných. Zde ovšem vyvstávají dva problémy:

1. Dle mého názoru je tento způsob vhodný pouze pro některé obory, které jsou sami o sobě pomalé. Nemohu psát třeba o internetu a webu, protože zde se pořád něco děje a je potřeba na to náležitě reagovat. To taky zároveň znamená, že starší články nemají takovou hodnotu. Informace už nemusí být platné nebo jsou minimálně nepřesné. Pro zmíněný obor je vhodný systém číslo 1.
2. Vzestup webu do povědomí cílové skupiny je rovněž stejně pomalý. Možná je tam přímá úměra, ale nepočítal jsem to, nemám ani žádnou statistiku, kterou bych svá tvrzení dokázal, takže to berte pouze jako názor člověka, který to trochu sleduje. Pomalým nástupem se sice náklady nezvýší, ale zisk se dostaví za delší dobu. Kromě toho za podobně dlouhou dobu zjistíte, jestli vlastně máte šanci na úspěch.

A ještě poznámka: Když mluvím o nákladech, nemyslím tím pouze peníze, ale hlavně drahocenný čas, který do projektu investujete. Ten se, narozdíl od peněz, nikdy nevrátí.

V češtině?

Další myšlenka, které se nějak nemohu zbavit, se týká angličtiny. Napíšu to rovnou: Bylo by lepší budovat něco pro desítky milionů lidí rozumějících anglicky, nebo se zaměřit na 5 milionů Čechů, kteří jsou údajně připojení k internetu? První odpověď, která mě napadá, zní: Když je na českém internetu všechno, tak na tom „anglickém“ to platí dvojnásob. Druhá odpověď je však přívětivější: I když je v angličtině všechno, pořád je tu větší šance, že určitá skupina lidí ocení to, co nabízím já.

Mám poměrně jasno v tom, jaký kompromis ohledně tohoto rozhodnutí udělám, ale dál to, omlouvám se, rozebírat nebudu.

V tisku?

Lidé nepřestanou číst papírové knihy a nepřestanou si kupovat časopisy. Opět jen podle mých pozorování svého okolí musím říct, že určité skupině lidí (a domnívám se, že jde o jasnou většinu) internet jako zdroj čtení nevyhovuje. Myšlenka člověka je asi taková, že článek z časopisu se sice dva dny po vydání objeví i na webu, ale před ním a za ním spousta jiných. Hromada článků, které člověk nemá šanci přečíst. Který je ten nejlepší? Ten, co byl opravdu otištěn jako výběr toho, co za otištění stojí? Nikdo neví, a to nemluvím o mnohdy nepohodlném čtení z monitoru a o tom, že skoro nikdo neumí používat RSS čtečky a další nástroje pro práci s přísunem informací. A že jich internet na čtenáře chrlí hodně…

Po menší odbočce zpátky ke kvalitě a rychlosti. Osobně rád pracuju na větších a dlouhotrvajících věcech. Snad proto, že nemám čas a chci, aby to i po nějaké době mělo svou hodnotu. Vzít WordPress a za půl hodiny chrlit přepisované tiskové zprávy mě (už) nebaví. Nezbývá, než jít na to od lesa, dělat kompromisy proto, aby si webu někdo všiml a postupně se od „rychle a jakž-takž“, přes „pomalu a lépe“ dopracovat až k „optimálně a kvalitně“.