Před časem jsem měl tu možnost strávit asi dva měsíce na Callcentru O2. Vím tedy, jaký je na operátory vyvíjen tlak, jaký je vnitřní rytmus, jak to celé funguje a co všechno práce operátora obnáší. Nesměju se jim a chápu také, že jde většinou o absolventy, kteří celý život psali SMS a najednou mají 8 hodin denně telefonovat. To je sice náročné, některé věci však nelze omluvit.

Během jednoho dne jsem potřeboval zavolat hned na dvě informační linky dvou společností. České spořitelny a Telefónicy O2.

V prvním případě mě hned od počátku znechutila rychlost řeči, jakou mě operátorka zahrnula. Celý hovor trval pouze 30 vteřin, přičemž až ke konci mi došlo, proč je hovor tak divný. Operátorka mi pořádně nerozuměla! Když jsem se např. zeptal, jestli je otevřeno i o víkendu (jak jsem mohl být tak naivní), pouze zopakovala naučenou frázi: „pondělí až pátek od devíti do šesti“. S jejím přízvukem bych tipoval, že nebyla češka.

Zvykl jsem si už, že když volá na pevnou linku někdo s úžasnou nabídkou, může to být slovenka, ale tady (na centru péče o českého zákazníka) bych cizí státní příslušnici nečekal.

U Telefónicy jsem nedopadl o moc lépe. Nepříjemná slečna se téměř přestala věnovat mému problému po zjištění, že jsem neaktualizoval adresu svého trvalého bydliště. „To musíte zajít na značkovou prodejnu a změnit to“, zopakovala mi pro jistotu několikrát a já se přistihl, že dostávám vztek. Na to jsem se jí neptal a rozhodně by se mnou neměla mluvit tímto tónem. Nutno ale na její obhajobu dodat, že mé dotazy nakonec zodpověděla.

Obě mé zkušenosti ukazují, že ve vztahu k zákazníkovi má pořád ještě někdo co dohánět. Když i prodavačky v Prioru se naučily, že prodavač už není pán jako dřív, a že od roku 1989 je pánem zákazník, měli by to pochopit i ostatní.