Prof. MUDr. dr. h. c. Josef Švejcar, DrSc., nositel Řádu práce, Řádu republiky a Medaile J.E.Purkyně, člen řady vědeckých společností doma i v zahraničí, se narodil v Praze 20.5.1897. Studium medicíny dokončil v Bratislavě na Komenského univerzitě r. 1921 a tam také habilitoval r.1929.

S Bratislavou je spojen i začátek jeho lékařské činnosti. Péče o dítě v poválečném Slovensku ho zcela zaujala a byla zdrojem rozsáhlých zkušeností, které uplatnil později po návratu do Prahy. Byl jmenován profesorem na první dětské klinice Univerzity Karlovy r. 1937 a pověřen jejím vedením. Prožil plně celý vývoj naší péče o dítě a zasahoval do všech odvětví dnešního lékařství podle toho, jak to vyžadoval prudký poválečný rozvoj, především v oblasti dětské výživy. Jako první na světě zavedl sušené mléko do umělé výživy kojenců, což mělo velké důsledky na zdravý rozvoj našich dětí.

Kniha, z níž je a bude v tomto článku citováno, byla vydána r. 1988, Josef švejcar ji však napsal v roce 1985 (v současné podobě, ve skutečnosti byla poprvé vydána už v roce 1944) a nutno říct, že i když jednu dobu byla pravidla péče o dítě trochu jiná, jeho myšlenky a obecné skutečnosti se vrací mezi nás a dnes můžeme v klidu říct, že měl a má pravdu.

Odkaz, který je v knize zachován, nelze pojmout jedním článkem. Josef Švejcar se v ní totiž zabývá už péčí před samotným početím a končí u dětských táborů. Dostává se k nim přes těhotenství, porod, růst dítěte, pubertu, kompletní výživu dítěte až do jeho dospělosti, duševní vývoj, hygienu, oblékání a kromě mnoha dalších kapitol přes školní docházku a cestování.

Mateřská láska

Trochu netradičně začnu láskou k dítěti. Josef Švejcar píše: Citové vztahy vznikající v tomto okamžiku (novorozenec) jsou základem citového i mravního vývoje nové bytosti a kořeny jejího citového života, jejichž vývoj je nutné opatrovat a pěstovat dál, nejen pro štěstí této dvojice, ale také rodiny tím vznikající, v níž otec zaujímá nezastupitelné místo, a pro štěstí celé lidské společnosti. Je jaksi přirozené, že muž loví mamuty (chodí do práce) a žena se stará o dítě. Tak to fungovalo v pravěku a funguje to tak i v dnešní době, kdy otec vydělává peníze a matka je doma starajíc se o domácnost a o malého potomka. Už na základní škole nás však učili, že i láska otce je velmi důležitá. Původně pro úplně jiný server jsem napsal následující článek, který vyjadřuje můj názor na možnou rodičovskou dovolenou pro oba rodiče zároveň:

Otec na rodičovské dovolené

Tím nechci říct, že na ní jsem. Nedokážu si představit, že bych posílal matku naší holčičky do práce a sám byl doma, je ale skvělé, když mohou být oba rodiče nepřetržitě se svým dítětem hned z několika důvodů. Vidím tu práci kolem novorozence – kojence (naší princezně je teď měsíc) a je jasné, že v případě mojí nepřítomnosti by logicky nastaly situace, kdy by naše miminko bylo samo i přesto, že se zrovna něčí pozornosti dožaduje. Přestože existují názory, že si to takhle malé dítě neuvědomuje, kontakt s rodičem je pro ní i teď velmi důležitý pro další vývoj její emoční inteligence a tím pro kvalitu celého života. Nepřipustím, aby byla někde sama a nehodlám jí zacpávat pusu dudlíkem jenom proto, aby neřvala – k pláči má vždy nějaký důvod a při správném zacházení je možné poskytnout jí vždy to, co požaduje a potřebuje. Někdo by teď mohl namítnout, že bude rozmazlená a s tímto názorem jsem se také setkal.

Lituji však rodiče, kteří svému dítěti nedávají dostatek lásky jenom proto, aby ho vychovali k tomu, že od nich jejich potomek nebude nic chtít a v pozdějším věku se svěřovat. Myslím, že tyto děti pak vidíme v sídlištních hloučcích hledající už v jedenácti letech někoho, kdo jim bude rozumět a kdo jejich rodiče nahradí. Všeobecně se ví, že dítě potřebuje lásku obou rodičů. Když však přijde táta z práce odpoledne (v tom lepším případě, v tom horším přijde až večer), unavený, nervozní, těžko se bude svému dítěti dostatečně věnovat. Právě proto si myslím, že rodičovská dovolená by měla být pro oba rodiče. V celkovém počtu produktivního věku člověka to není zas tak dlouho a společnosti se jistě do budoucna vyplatí dobře fungující jedinec, nezatížený komplexy a svým dětstvím.

Já osobně jsem s naší princeznou doma. (V době vzniku tohoto článku, nyní to už neplatí.) Mám radost z toho, když ji vidím už ráno vstávat, vidím jak si hraje, můžu s ní komunikovat, když si o to řekne, chovat ji, když je nespokojená. Číst jí pohádky, mluvit na ni a sledovat její pohledy, letmé úsměvy a její reakce na přítomnost tatínka. Pomáhat mamince při péči o dítě a pečovat i o maminku samotnou, podílet se na domácích pracech a zařizovat vše potřebné na úřadech. To všechno spojuje nově vzniklou rodinu a je chyba, že naše společnost na toto nemyslí. I otec platí celý život daně společně se sociálním pojištěním a jistě je bude platit i nadále po tom, co jeho dítě začne chodit do školky.

Samozřejmě, někdo může namítnout, že systém rodičovské dovolené pro oba rodiče je lehce zneužitelný a že na něm možná vydělá i někdo, kdo se stejně svému potomkovi nevěnuje a plodí děti jen proto, aby mohl pobírat peněžitou pomoc. Je ale možné představit si legislativu, která by jasně vymezila podmínky, které musí otec splňovat. Zajímavé je také pomyšlení na možnou diskriminaci při zaměstnávání mužů, kterého by se zaměstnavatel ptal, nechystá-li se náhodou zplodit dítě a kdy, známá to zkušenost mnoha žen.

Naše dítě je to nejdůležitější, co můžeme odkázat tomuto světu a čas s ním strávený je to nejlepší, co nás v životě potkává. A zatímco tu píši tento článek, princezna vedle mě tiše spinká a jakmile se probudí, budu jí nablízku a vím, že ona to cítí.

V dalším mém článku napíši o svých zážitcích s mou přítomností u porodu a s porodnicí samotnou.