S odstupem času se chci podělit o minimálně velmi zajímavou zkušenost. Byl jsem u toho, když naše princezna přicházela na svět.

Nebudu popisovat děj předcházející, jízdu na kole (sám) a pak autem (se Zuzanou), začnu tím, jak mi řekli, ať čekám dole…

Tedy dole – to jako v čekárně porodnice v Českých Budějovicích, malé místnůstce se dvěma lavicemi, tunou reklamních letáků „to nejlepší pro vaše dítě“, již nefunkční hláskou pro přivolání sestry (kdo byl před deseti lety v nemocnici, jistě zná) a moderním kecafonem, z něhož se mi prý ozvou, až přijde můj čas. Můj čas? Já myslel, že můj čas už přišel, proč jsem chodil na předporodní kurz pro tatínky?

Hodinu a půl jsem vydržel, nikdo se neozval, tak jsem si dovolil obtěžovat svou, ehm… skoromanželku, jakže to vypadá.

„Běž domu, jsem na pokoji a nechaj si mě tu, ale bude to trvat, ty sem nemůžeš“, tolik stručný výňatek z našeho rychlého rozhovoru, rychle než přijdou další stahy.

Mám jít domu, aha.

„Pak zavolám“, dodala Zuzana ještě.

Dobře, jdu domu. Nemaje v té době automobil (to je příběh sám o sobě, jak jsem zaplatil 5500 Kč za opravu a auto mi vrátili v tom samém stavu, že je asi chyba někde jinde), vydal jsem se na zastávku MHD.

Byl večer, asi 11 hodin, protože byla tma, jel jsem domu a přemýšlel, co budu dělat. Co jako doma? Taková blbost.

Nebudu tuhle část prodlužovat, sled událostí byl asi takový:

• Telefon, že mám jet, že už to bude.
• Cesta do nemocnice pěšky.
• Čekání v čekárně, někdo si to rozmyslel, cesta autobusem zpět, prej mam jít spát, jsou 2 v noci a bude to prej až ráno.
• Po ulehnutí telefon, že za deset minut to bude, že už jede na sál.
• Volám taxi, celou noc nadávám na ten autoservis, přihnala se bouřka, leje jak z konve.
• Za 15 minut jsem v nemocnici.

Zvoním na sestru, ta mě vede do druhého patra, kde se převlékám do bílých kalhot a „haleny“. Křik jsem slyšel už z přízemí, potemnělá chodba, jinak úplně tichá. Občas novorozenecký pláč, sténání nastávajích matek, v tuto chvíli pasovaných do funkcí rodiček. Některé ještě z předponou prvo-.

Na pokoji je přítmí, cítím slaný pot a slyším tlukot Helenčina srdce. Velmi hloboké tóny plní celou místnost a působí strašidelným dojmem, mám pocit, jako kdybych to už viděl někde v hororovém filmu. Zuzana leží na koženkovém křesle, opěrku pod hlavou, jedna sestra provádí kontrolu nějakých elektronických zařízení a zároveň stav průchodnosti porodních cest.

„Dejchejte, ještě ne, ještě netlačte“, opakuje pořád sestra. Jenže říkejte to ženě, kterou to fakt bolí. Zabíhat do podrobností nebudu, asi po patnácti minutách sestra řekla, že se jde na to a najednou tu byla další a pak taky doktorka. A začalo to.

Nešla ven, aspoň jsem měl ten pocit a nevěděl jsem, co mám dělat. Předporodní kurz mě naučil, jak pomoci nastávající matce v době před porodem, nikoli během porodu samotného. A Helence se ven moc nechtělo. Napřed hlavička, pak se jí nechtělo pokračovat, takže přišly na řadu ne zrovna pěkné metody – naléhání doktorky, výhrůžky, že se miminko poškodí a tlačení na břicho, aby Helenka vyklouzla ven. Nechci to rozebírat do podrobností.

No nakonec byla venku, pupeční šňůru jsem nestřihal. Nepřipadalo mi to zrovna jako nějaký symbolický akt, jak se o tom sem tam vykládá. Zůstal jsem u focení, objímání novomatky a sledování naší Helenky. Bylo asi pět ráno, když ji konečně vyšetřil doktor (to už byla čistá, zabalená v osušce) a konstatoval, že je úplně v pořádku. Po těch měsících, kdy se nastávající rodiče jen těžko zbavují obav o zdraví svého potomka, to bylo velmi příjemné.

No a tohle z toho vyrostlo. :)

Helenka na zahradě